ABYCH SI NEZLOMIL JÁTRA
Ten, kdo tyhle moje řádky pravidelně čte, určitě dobře ví, že já, Příhoda, s alkoholem žádné problémy nemám a ani si je nepřipouštím. Jenže nedávno se mi stalo něco, co mě přimělo k zamyšlení. Nad tím, jestli to s pitím těch svých zelených i piva poněkud nepřeháním. Nad tím, abych nedopadl stejně jako někteří jiní.
Obě varování mě doslova přepadla při nedávné návštěvě okresního města. Už se smrákalo, šel jsem zamyšlený po tamějším mostě a vidím před sebou dvojici. Stál tam policajt s nějakým chlapem. Ten muž se kýval jako eiffelovka ve větru a ptal se onoho uniformovaného policisty, co to tak krásně svítí dole v řece.
Řeknu vám, že jsem od toho strážce zákona čekal úplně jinou reakci. Byl to určitě strašně hodný člověk, neboť začal tomu opilci vysvětlovat, že to je měsíc. Měl smůlu. Dvojník eiffelovy věže se na něho obořil, že to není možné, že z něho dělá úplného blbce. „Pokud je to skutečně měsíc, pak mi povězte, jak jsem se zčistajasna mohl ocitnout tak vysoko? Jsem už snad v nebi nebo co?“ obořil se ten nevěřící opilý člověk na hodného policistu.
Co následovalo dál, nevím. Raději jsem přidal jsem do kroku a pádil z toho mostu pryč. Na autobus městské hromadné dopravy. Aby toho nebylo málo, i tam mě čekalo jakési protialkoholní varování. Na jedné ze zastávek přistoupily dvě pohledné mladé holky. Na první pohled bylo jasné, že někde popíjely. Ta jedna určitě mnohem víc.
Právě ona se pomalu a pečlivě rozhlédla po vnitřku dopravního prostředku a pak povídá poněkud tuhým jazykem druhé: „Adélo, támhle jsou dvě volná místa, na tom dvojsedadle. Pojďme si sednout.“ Bylo nás víc, kdo se tomu srdečně zasmál a komu to zvedlo náladu. Ten autobus totiž žádné dvojsedadlo neměl.
Abyste tomu rozuměli: z toho, že bych taky začal vidět dvojitě, strach nemám. To se spíš bojím, abych si jednou při nějakém shýbnutí nezlomil svá tvrdá játra. A taky si uvědomuju, že láska, i k alkoholu, bývá slepá. Jenže sousedé, zvlášť u nás ve vesnici, vidí dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat