Po ulici rychle kráčí mladý podnikatel. V jedné ruce zpola snězenou bagetu, ve druhé mobil přitisknutý k uchu. Překvapivě jej předhoní důchodce dobíhající tramvaj. Mladá žena táhne za ruku své malé dítě a přechází s ním na červenou. Řidič silného auta před ní prolétne snad stovkou.
Ze všech stran stále častěji slyšíme: „Čeká mě náročný den. Náročný = uhoněný. Bojujeme s časem, honíme se, ale čas stejně nikdy nedohoníme. Kam vlastně tak pospícháme? Do nemocnice pro infarkt? Nebo hned přímo do hrobu či krematoria?
Zapomněli jsme, co je to zastavit se, v klidu posedět, pojíst, poklábosit s kamarády a známými. Zapomněli jsme na předlistopadové fronty před obchody s úzkoprofilovými knihami, exotickým ovocem a jiným nedostatkovým zbožím. Ale ony ty fronty měly taky něco do sebe. Nutily nás zastavit se, postát, popřípadě i popovídat si s úplně cizími lidmi. Byť třeba o úplných hloupostech, o ničem.
Honíme čas. Ale stejně jej nikdy nedohoníme.
Žádné komentáře:
Okomentovat