Blahopřání

pátek 30. ledna 2009

PRÁŠENÍ JIŘÍHO PRÁŠILA


Jiří Prášil nezůstával svému jménu nic dlužný. Už jako malé dítě si rád vymýšlel a časem tuto vlastnost neustále zdokonaloval. Na střední škole proslul hned několika svými výroky. Třeba jednou, když přišel pozdě do vyučování. Po kantorově dotazu, proč se tak stalo, pohotově odvětil: „Já za to nemůžu, před tramvají jel parní válec.“

Jindy zase učitel v jeho blízkosti zavětřil a pojal podezření, že Prášil kouřil. „V žádném případě. To bude nejspíš tím, že jsem dneska seděl ve vlaku v kuřáckém kupé,“ uslyšel pedagog, aniž by tušil, že Prášil dojíždí z nedaleké vesnice, v níž železniční koleje nikdy nebyly.

Prášil nepřestal prášit ani později, v dospělosti. Dlouze vyprávět by o tom mohla třeba jeho manželka. Měla sice svého muže dokonale přečteného, ale stejně jí to většinou nebylo nic platné. Věřte nebo nevěřte: stalo se, že objevila v kapse Prášilova saka dámské kalhotky. Miniaturní a průhledné.

Když na svého muže udeřila, zatvářil se jak neviňátko: „No tak jsem prohrál. Byla to sázka z práce. Tvrdil jsem, že patříš k ženám, které svým chlapům kapsy neprohledávají.“ Vzápětí začal sám sebe obdivovat pro svou pohotovost. O oněch kalhotkách v kapse totiž neměl ani tušení. Dala mu je tam škodolibá milenka, s níž si čas od času užíval.

Říká se, že čím kdo zachází, tím i schází. A tak i Prášil na své vymýšlení, lhaní a taky slabost pro ženy jednou doplatil. A pořádně. Všem těm kočičkám, jak jim říkal, tvrdil, že je svobodný a majetný. Jedna z nich jistého dne zazvonila u Prášilova bytu s kufrem v ruce. Otevřela jí manželka a co se dělo pak, o tom si sousedé v onom domě povídají dodnes.

Výsledek? Prášil je teď rozvedený a nešťastný. Domníváte se, že prášit konečně přestal? Neuhodli jste.

čtvrtek 29. ledna 2009

OBCHOD S BÍLÝM MASEM?


Ukažte mi alespoň jednoho normálního muže, který by se rád nepodíval na pěknou ženu. Jenže věc má jistý háček. Každému se líbí jiná. A taky jde o to, jak a kde se na ni člověk dívá. Začal jsem sice poněkud zeširoka, ale směřuji k jedinému. Ke každoroční volbě Miss. Vlastně teď už nějakou dobu hned dvou.

Nevím jak komu, ale mně se tyhle rádoby zajímavé a hodně uměle načančané akce ani v nejmenším nelíbí. Hned z několika důvodů. Jedním z nich jsou samotné adeptky. Skutečně pěknou ženu si představuju úplně jinak než jako přeštíhlou dívenku, která mi připadá, že nejméně týden nepozřela jediné sousto.

Co mi vadí ještě víc, je způsob volby oné takzvané královny krásy. Děvčata jsou očíslovaná jako nějaké zboží na trhu, producírují se před porotci, lačným publikem i televizními diváky. Dělají všechno možné i nemožné, aby co nejlépe a co nejvíc zviditelnila a prodala svou krásu (krásu?). Prodala, to je to správné slovo. I proto mi ony volby rádobykráloven hodně připomínají neblaze proslulý obchod s bílým masem.

Možná si řeknete, že tady zase něco plácám. Neberu vám to. Klidně se na volby Miss těšte, sledujte je, fanděte svým favoritkám, nadávejte porotcům za jejich špatný vkus (nebo úplatnost?). Já jsem to nikdy nedělal a dělat nebudu.

Odsuzuji obchod s bílým masem a nehodlám podporovat nic, co mi jej byť jen trošku připomíná. Nic na tom nemění ani skutečnost, že dychtivých zájemkyň o pochybný titul je každoročně hodně a vystavují svá podvyživená těla hladovým očím zcela dobrovolně. Jejich věc. Dobře jim tak.

středa 28. ledna 2009

deníček: KROKOMĚR


Vždycky jsem o něm jen četl nebo slyšel povídat. Říká se mu krokoměr. Nebo taky pedometr. Osobně dávám přednost prvnímu názvu. Ten druhý mi zní jaksi cize a neosobně. Slyšel jsem toho o něm hodně, ale nikdy jej neviděl. Taky mi neustále vrtalo hlavou, jak takový přístroj funguje. Snad za pomoci nějakého špagátku uvázaného k noze?

Pak jsem na něj jednou narazil v nabídce jisté zásilkové služby. Takové výzvě zkrátka nešlo odolat. Po odeslání objednávky se mi o krokoměru často zdálo, každý den jsem se budil s nadějí, že právě dnes už konečně přijde pošťák s oznámením a já si ten svůj krokový měřáček půjdu vyzvednout. Trvalo to, ale dočkal jsem se. Přístrojek byl můj.

Žádný špagátek uvázaný k noze, nýbrž úplně obyčejná elektronika vtěsnaná do jakési malé krabičky. Výrobce zdůrazňoval, že je současně i výrobcem přístrojů na počítání bankovek, tudíž jeho krokoměr patří k těm nejpřesnějším. Dobře si vzpomínám na den, kdy jsem si jej poprvé upevnil na opasek, kde plní svou funkci. Možná byste tomu nevěřili, ale byl to téměř obřad.

Od té doby už uplynul nějaký čas. Díky krokoměru jsem například zjistil, že v takovém běžném pracovním dni nachodím přibližně tři kilometry, že do své oblíbené hospůdky to mám z domu pěšky necelý kilometr a že člověk udělá za týden hodně desítek tisíc kroků. Zajímavé, že?

Krokoměr se stal mým oblíbeným a neocenitelným společníkem. Nejen na vycházkách. Umí toho hodně - třeba i změřit počet spálených kalorií. Jen jednu věc nedovede. Nasměrovat mé kroky tam, kam je potřeba. To musím udělat sám.

úterý 27. ledna 2009

PODEZŘENÍ


Čím dál častěji večer tvrdí, že je unavená, že ji bolí hlava. Zvlášť po těch jejích služebních cestách. Přitom vždycky bývala taková náruživá. A to jsme spolu jen pět let. Určitě někoho má, říkal si Jeroným Ocásek.

Červíček pochybností začal hlodat v jeho hlavě někdy před půl rokem. A nepřestával. Za tu dobu dostal Jeroným několik nápadů, co všechno by mohl udělat, aby se těch svých pochybností zbavil. Od najmutí detektiva až po přímou otázku z očí do očí. Ničeho se ale neodvážil. Bál se výsledku.

Také dnešek trávila jeho žena na jakési služební cestě. A červíček v Jeronýmově hlavě hlodal tak, jak snad ještě nikdy. Snažil se ho utopit v pořadí už pátým pivem a stejným počtem panáků. Marně. Poněkud zakaleným zrakem pohlédl na líbající se dvojici na televizní obrazovce, poté jeho oči sklouzly k psovi, pospávajícímu u jeho nohou.

„Závidím ti. Ty takové problémy nemáš,“ pronesl směrem ke zvířeti. Pes uslyšel důvěrně známý hlas, otevřel jedno oko, vzápětí je zavřel a znovu spokojeně usnul. Totéž se po chvíli nechtěně podařilo i Jeronýmovi. V pohodlném ušáku mu klesla hlava, pod zavřenými víčky mu jeho podvědomí promítalo film, v němž si jeho manželka užívala s mnoha atraktivními muži. Putovala z náruče do náruče, rozdávala sladké úsměvy. A nejen ty.

Jeroným spal ve svém oblíbeném ušáku spánkem opilců a jeho podvědomí nebylo tak daleko od pravdy. Jeho žena sice žádného milence neměla, ale ani nejezdila na služební cesty. Pod jejich zástěrkou točila porno. Jen tak pro radost. Protože ji to moc bavilo.

pondělí 26. ledna 2009

zamyšlení: HEZKÝ OBAL PRODÁVÁ. I LIDI


Můžeme si namlouvat co chceme, ale jedno je jisté: hezký obal bývá důležitý. Přitahuje, láká a taky prodává. Dokonce i takové zboží, které bychom si jinak zřejmě nikdy nekoupili a jehož kvalita zapustila kořeny kdesi za sedmerými horami a řekami.

Úspěšně odolávám reklamním kampaním a také masážím týkajícím se nejrůznějších výrobků. Alespoň prozatím. Jenže jsem se už přistihl, jak v knihkupectví přitahují mé oči knížky opatřené zajímavými obaly. Zkrátka jsem je jaksi musel vzít do ruky a alespoň do nich nahlédnout. Oči si nedaly poručit. Podobné je to i s dalším zbožím. V parfumerii či drogerii, v hračkářství, zelinářství a já nevím kde ještě.

Hezký obal je bezesporu skutečně důležitý. A týká se to také lidí – pokud tak obrazně nazveme jejich vizáž. Ruku na srdce: muže určitě víc zaujme atraktivní modrooká blondýna s dlouhýma nohama (přestože o nich koluje tolik vtipů) než jakási malá šedá kancelářská myška hodně nenápadného vzhledu.

A naopak: ženy většinou dávají na první pohled přednost svalovci s hezkými vlasy i obličejem před sebechytřejším mládencem s propadlým rachitickým hrudníčkem a třeba sebedelšíma kuříma nohama. Oči nás zkrátka neustále podvádějí a klamou. Mohou za to, že to končívá stejně u zboží i u lidí. Teprve po rozbalení často zjistíme, jaký jsme si to pořídili šunt.

neděle 25. ledna 2009

UŽ BRZY BUDU RODIT


Říkáte si, že jsem se pomátl? Omyl. V žádném případě. Vzpomínám si na tu důležitou chvíli, kdy jsem počal, naprosto jasně a přesně. Bylo to loni, v neděli 27. dubna. Shodou okolností na můj svátek.

Pozdě v noci, po příchodu domů, jsem konečně odhodil veškerý stud a zábrany a vlétl na to. Na konci onoho nedlouhého aktu jsem radostně, šťastně i slastně vydechl. Bylo mi hned jasné, že patřil mezi úspěšné. Vznikl ve mně zárodek tolik chtěného a v budoucnu hodně hýčkaného děťátka.

Jak už to tak chodívá, i moje těhotenství s sebou přinášelo nejrůznější chutě a nálady. Taky se mi párkrát zvedl žaludek (a nejen po ránu), dostal jsem i nějaký ten kopanec. Ženy určitě vědí, o čem je řeč, a mužům je asi zbytečné vysvětlovat nějaké detaily.

Moje těhotenské břicho utěšeně získávalo na objemu, ale pak začalo hrozit, že potratím. Příčinou bylo hodně špatné a stále se zhoršující prostředí, v němž jsem po několik měsíců působil a žil. Tak jsem je rychle vyměnil za jiné. Mnohem lepší a zdravější. Za tohle tady, v němž si spokojeně žiji i teď.

V onu památnou loňskou neděli 27. dubna jsem počal na Atlasu svůj první blog. V úterý 27. ledna, po devíti měsících těhotenství, bych tedy měl konečně porodit. Nebude to holka ani kluk, dvojčata a už vůbec ne trojčata nebo čtyřčata.
Na svět přijde další nový článek. Tentokrát výsledek mého devítiměsíčního těhotenství.
Jeho kmotry se stanete vy všichni, kdo mě sem chodíte navštěvovat, kdo čtete moje více či méně podařené výplody. Možná ani netušíte, jak moc jste pro mě důležití. Bez vás bych totiž potratil už dávno. A definitivně.

pátek 23. ledna 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (9)


VOJÁCI A PONOŽKY

Možná to znáte taky. Občas vás doma něco naštve nebo vám byt začne zkrátka připadat jakýsi těsný. Já na to mám, alespoň na jaře a v létě, osvědčený recept. Sbalím se a jdu do parku. Sednu si na lavičku, hledím do příjemné zeleně, pozoruju ptáky i maminky s kočárky. Je mi tam dobře.

Nejraději se ale dívám, jak si tam kluci hrávají na vojáky. Stejně jako my kdysi. Jen ty naše dřevěné, ručně vyráběné zbraně vyměnili za jakási blikající a rachotící monstra, s nimiž by se dalo zastřelit snad i stádo slonů.

Pozoruju ta škvrňata a vrací mě to do bezstarostných časů dětství, na které my dospělí občas zapomínáme. Tak jako ta maminka, která se jednou vyklonila z okna baráku stojícího hned na okraji parku. Rozhlédla se a pak na toho svého potomka ječivým hlasem zavolala: „Míšo, nech se zastřelit! Za chvilku bude na stole večeře!“

Přetrhla mi nit vzpomínek a taky mě dost rozhodila. Otráveně jsem se zvedl a vydal se domů. Málem jsem zapomněl i na to, že si mám ještě koupit ponožky.

V obchodě jich měli nepočítaně. Byl jimi doslova zavalený celý pult. Z jedné jeho strany stál zamračený a evidentně naštvaný prodavač, z druhé jakási postarší dáma v klobouku. Přehrabovala se v té ponožkové hromadě rukama plnýma prstenů a nakonec se nespokojeně obrátila na prodavače: „To jsou všechny ponožky, které tady máte?“ Prodavač se na ni zamračil ještě víc. „Ne,“ odsekl. „Ještě jedny mám na nohou.“

čtvrtek 22. ledna 2009

NA DÁMSKÉM WC TRŮNIL CHLAP


Byl něco – jak se teď s oblibou říká – dva v jednom. Kolega i dobrý kamarád. Člověk se s ním nenudil. Jeho historky ze života na pracovišti prosluly. Jmenoval se Brácha a nepatřil k žádným baronům Prášilům, pohádkářům Hansům Christianům Andersenům ani bajkářům Ezopům. Vím, proč to tvrdím. Leccos jsem s ním zažil i sám.

„Představ si,“ povídá mi takhle jednou. „Včera na služebce jsme s kolegou Novotným narazili ve vrátnici jedné firmy na Hlustvisiháka. Chtěl si nás zapsat, tak Novotný uvedl své jméno a já po něm. Brácha? podíval se na mne vrátný a napsal ještě jednou Novotný. Ne, Brácha! zdůraznil jsem mu. A on na to: Však já vím, už vás tady mám oba. Bylo to na podělání. Tak jsem mávl rukou a šli jsme dovnitř,“ vyprávěl můj bývalý kolega.

Pak dodal, že zanedlouho to na něj skutečně přišlo a podělal se málem doopravdy. V té rychlosti nemohl najít pánský záchod a tak zoufale vběhl na dámský. „Ulevilo se mi, ale jen na chvilku. Do vedlejší kóje totiž vnikla nějaká zaměstnankyně. Snažil jsem se být jako myšička, jenže asi nebyl,“ říkal Brácha.

A pokračoval: „Najednou odvedle slyším: Tady není papír. Prosímtě, podej mi nějaký. Při pohledu na mé chlupaté ruce mi zatrnulo. Pak jsem tu roličku toaleťáku vzal a elegantním obloučkem ji přehodil přes plechové hrazení sousedce. A taky okamžitě zvedl nohy. Co nejvýše,“ líčil bývalý kolega. Udělal ve vyprávění dramatickou pauzu. Když skončila, dozvěděl jsem se od něj, že vzápětí z té dámské toalety doslova prchal. „Stydím se ještě teď,“ tvrdil.

Hned ten samý den jsme spolu skončili v hospůdce. U piva a rumu. Jaksi se to protáhlo a dojíždějící kolega se už neměl jak dostat domů. „Půjdeš k nám,“ navrhl jsem. Neprotestoval. Moc toho však nenaspal. Celou noc běhal na záchod. Když se ráno probudil, dlouze se na mě zahleděl. „Něco ti povím,“ řekl, a já se těšil na nějakou jeho další skvělou historku. Zbytečně. Uslyšel jsem od něj jedinou větu: „Ten rum byl určitě zkaženej!“

středa 21. ledna 2009

deníček: NAŠTĚSTÍ MĚ NEZAVŘELI


„Ty jednou skončíš v kriminále,“ říkávali (a možná ještě říkávají) někteří nešťastní rodiče svým potomkům. Já to nikdy neslyšel. A přesto moc nechybělo k tomu, abych se na svět zpoza mříží díval. Kvůli své dobrotě a obětavosti.

Ještě před pár lety jsem trénoval fotbalové žáky. Zadarmo, nadšeně a rád. Červenou kartu mi pak ukázal a zřejmě doživotní distanc vystavil zaměstnavatel. Přesněji řečeno jiné pracovní zařazení. Vyrovnával jsem se s tím těžce, ale realita byla jasná: trénování mě neživilo a nikdy živit nemělo.

A pak se to stalo. Jednoho dne se na televizní obrazovce objevila zdrcená matka. Jejího syna, nadějného žákovského brankáře, zabila konstrukce přenosné branky. Upustili ji na něj při odnášení z hřiště spoluhráči.

Onoho trenéra mi bylo líto. Měl jsem před očima situaci, jakých jsem byl svědkem nesčetněkrát. Po povelu „kluci, končíme, odneste branky z hřiště“ uposlechnou jen někteří. Jiní si ještě nedisciplinovaně kopou, ti poslušní s těžkou brankovou konstrukcí horko těžko zápolí. Lze se divit, že jim vyklouzne? V onom nejmenovaném místě na jižní Moravě to zaplatil malý fotbalista životem a trenér skončil před soudem. Dostal podmínku, ale určitě až do smrti bude mít před očima onen hrůzný jev.

Zanedlouho poté jsem se dočetl o jakémsi údajném sexuálním obtěžování mladých sportovců jejich trenérem. Znovu mě polilo horko. Vždyť jsem mohl dopadnout stejně! Stačilo, aby mě pomstychtivě nařkl některý z těch kluků, co sice poctivě chodili trénovat, ale kvůli nedostatku talentu vysedávali při utkáních často na lavičce náhradníků. Člověk by se bránil jen horko těžko. A navíc by měl na čele prakticky neodstranitelnou nálepku úchyla.

Už kluky netrénuji, jen si na to poměrně hezké mnohaleté období občas rád zavzpomínám. Třeba nad novinami, v nichž je mezi střelci branek některý z mých odchovanců. Nebo když mě jiný teď už dospělý svěřenec na ulici pozdraví a prohodí se mnou pár slov. V takových chvílích na tehdy hrozící kriminál zapomínám a říkám si: Stejně to stálo za to.

úterý 20. ledna 2009

TLUSTÁ ŽIVOTNÍ ČÁRA


Ležel a blaženě vychutnával velkou porci fyzické lásky, kterou mu v uplynulé hodině štědře nabídla dívka odpočívající po jeho boku. Ležel a snažil se nevnímat nekončící proud jejích slov.

„Stačilo. Tahle byla poslední,“ říkal si v duchu. „Jsou hezké, mladé, přitažlivé, příjemné, ale hloupoučké. Nerozumím jim a nemám si s nimi o čem povídat. Udělám za touto částí svého života tlustou čáru,“ zdůvodňoval si své nejnovější rozhodnutí.

Bylo mu pětačtyřicet a před rokem se rozvedl. Po dvaceti letech manželství. Vyrovnával se s tím poměrně těžko. Ale jen do té doby, než zjistil, že všechno zlé je skutečně k něčemu dobré. Začal si nevázaně užívat. S holčičkami, jak jim říkal. S děvčaty ve věku jeho vlastních dětí.

Neměl o ně nouzi a bylo to příjemné. Měl pocit, že vedle nich mládne. S žádnou to však netrvalo dlouho. Pokaždé jim brzy poděkoval drahým dárkem a otrle přihlížel jejich slzám i hysterickým scénám.

Jeho zrak na chvíli zabloudil ze štědrých oblin dívčina těla na okno. Venku panovalo počasí, že bys psa nevyhnal, ale to mu nevadilo. Nikam se nechystal a v posteli bylo příjemně teploučko.

„...a tak bych se k tobě zítra nastěhovala, co říkáš?“ zaslechl najednou dívčin medový hlásek.

Zpozorněl. Na chvíli ho to znervóznilo. S touhle to asi bude těžší – napadlo ho okamžitě. Ale stejně bude mít smůlu. Tak jako všechny ostatní, ujišťoval se.

„To asi nepůjde. Zítra odjíždím. Na hodně dlouho a hodně daleko,“ snažil se zvolit alespoň trochu příjemný tón. Nepomohlo to. Čerstvě zavržená dívčina ztropila scénu, které nemohly její předchůdkyně ani trochu konkurovat.

Na druhý den skutečně odjížděl. I když jen na týden, za kamarádem na druhý konec republiky. Na kluzké dálnici smetl jeho auto tirák. Srážku nepřežil, byl na místě mrtvý. Tlustou životní čáru za něj vyryl někdo jiný. A udělal ji hodně krátkou.

pondělí 19. ledna 2009

LOVKYNĚ MUŽŮ


„Má zase nový objev,“ šuškají si co chvíli její podřízené a potajmu se chechtají. Jejich šéfové, říkejme jí třeba Marika, už bylo padesát, je úspěšnou manažerkou (podle mínění jejího) a neúspěšnou lovkyní mužů (podle mínění jiných).

Lovecký scénář oné ženy je pokaždé stejný: vyhlédnout si oběť, políčit na ni, ohromit (nebo ochromit?) ji a pak co nejrychleji zavléci nikoli do jeskyně, nýbrž do míst, v nichž se působí ponejvíce ve vodorovné poloze. Stejný bývá i výsledek Mariččiny lovecké snahy. Její oběť se po takovém zážitku lekne a v rámci možností co nejrychleji zmizí kamsi do nenávratna. Včetně té, která vypadala zkušeně a protřele, která na internetu nepokrytě inzerovala bohatství nejen na kontě, nýbrž i v jisté části svého těla.

„Má zase nový objev,“ zašuškaly si podřízené o Marice i před několika dny. A taky se dozvěděly, že šéfová tentokrát přichází s jakousi novinkou. Vleče svou další oběť na kluziště. „Musím využít, že je led. Bruslím totiž skvěle,“ pochlubila se jen tak mezi řečí jedné ze svých mála kamarádek.

Na druhý den nepřišla do práce. Pouze zatelefonovala, že je nemocná, půjde do nemocnice a nějakou dobu se v zaměstnání neobjeví. Firemní tamtamy však zafungovaly skvěle a bez chyby. Sdělily, že Marika se ve své herecké roli před novým objevem poněkud přecenila. Její rychlá jízda, kterou hodlala další ze svých obětí ohromit, skončila pádem.

Odneslo jej zápěstí. Tříštivou zlomeninou. Lovkyně teď leží na nemocničním lůžku a má po operaci. Možná spřádá další plány, jak po uzdravení ulovit nějakého toho chlapa. Lovec totiž zůstává lovcem. I když je to žena.

pátek 16. ledna 2009

ÚTOK NA MŮJ BLOG


Vypadalo to, že někdo důkladně zkouší pevnost dveří. Rány na ně byly hodně silné. Pak se dveře rozletěly a dovnitř vpadl jakýsi chlápek. Výškou připomínal Napoleona, barvou nosu indiána a svaly na ruce s výhrůžně hrozící pěstí kulturistu.

„To tě přijde draho, mladej,“ vykřikoval a svou pěstí nepřestával směrem ke mně hrozit. „Co si vlastně myslíš? Že si můžeš dovolit všechno? Že ze mě budeš dělat blbce? Čím dál většího?“ řinulo se z jeho úst. Já jen nechápavě civěl, v jakémsi pudu sebezáchovy se zavrtal ještě hlouběji do své židle a nervózně čekal, co bude dál.

„Příhoda. Jmenuju se Příhoda a ty ze mě děláš idiota. Kvůli tobě mi doma stará vyhrožuje rozvodem, děcka se na mě začala dívat jaksi divně a vnuk se mnou přestal úplně mluvit. Vrchní v mé hospodě se urazil a doporučil mi chodit ke konkurenci. A chlapi v práci? Ti ze mě mají srandu a pořád se ptají, co vyvedu příště. Říkám ti, nech toho. Dokud je čas. Ale ono je už vlastně stejně pozdě,“ řekl jaksi smutně a dokonce zapomněl hrozit pěstí na konci té své kulturistické ruky.

Konečně mi to došlo. Příhoda. Můj blogový strýček Příhoda.

„Nechte si to vysvětlit,“ začal jsem opatrně a intenzivně přemýšlel, co říct dál. Zbytečně. Strejda mě stejně pokračovat nenechal.

„Na nějaké vysvětlování ti kašlu,“ vzal si Příhoda znovu slovo. Pak výrazně zvýšil hlas a poslal mě do tmavých míst, kde to nevoní a je tam nevábně. Ještě než za sebou práskl dveřmi, uslyšel jsem od něj: „Pisálku, naposledy ti říkám: nech toho. Nebo o mně aspoň piš pravdu.“

No tak ji teda píšu. A současně kudy chodím tudy přemýšlím, kolik Příhodů může v mém nejbližším okolí žít.

čtvrtek 15. ledna 2009

DVĚ RUCE I ŇADRA. A JEN JEDNA HLAVA


Máme dvě ruce, stejný počet nohou, ženy dvě ňadra. Dokonce i pozadí jako by byla dvě – i když je to vlastně jen jedno půlené. Existují dvě plíce, ledviny, oči i uši. Jen hlavu máme jedinou. Proč to tak matka příroda zařídila? Je to v pořádku?

Pravděpodobně ano. Na jedno oko se dá oslepnout, na ucho zase ohluchnout. Dokonce lze přijít také o půlku zadnice, byť kuriózně – viz stále populárnější dílo Miloslava Švandrlíka Doktor od jezera hrochů. Jsou lidé bez ruky či bez nohy, kterým zbývající končetina posloužila plně a úspěšně jako náhradní.

Poněkud diskutabilní mohou být ona dvě ženská ňadra. V některých případech totiž vedou ke zcela zbytečným problémům. Znám například ženu, která má mindrák z toho, že jedno je znatelně větší než druhé. Jiná zase pojala podezření, že levé ňadro váží o něco víc než pravé. Důkladné převážení obou jejích ženských ozdob to potvrdilo. Od té doby si je ona nešťastnice převažuje často a pravidelně. Věří a těší se, že jednoho dne se dočká shody. Obávám se, že marně.

Jen ta jedna jediná lidská hlava mi vrtá mou hlavou. Taky jedinou. Proč tomu tak je? Proto, abychom nepřipomínali draky z pohádek? Aby se hlavy při nějakém důležitém rozhodování zásadně nerozcházely? Aby se nemohly hádat či naopak radit? Fakt nevím.

Teď mě ještě napadá, že my muži jsme vlastně diskriminovaní. Zatímco ženy mají ta svá dvě ňadra (byť třeba rozdílných velikostí nebo hmotností), nás příroda obdařila jen jedním hodně důležitým orgánem. Přitom by nám určitě ani trochu nevadila jejich sebevětší rozdílná velikost. Ba právě naopak. Matko přírodo, svůj ženský původ jsi tentokrát nezapřela. Bylas k nám mužům zkrátka hodně nespravedlivá.

středa 14. ledna 2009

DLUŽÍM, DLUŽÍŠ, DLUŽÍME


Franta je vykuk. Chodí a půjčuje si peníze. Tu padesátku, tam stokorunu. Občas něco vrátí a spoléhá na dobrotivost svých věřitelů. Taky na to, že tito lidé časem buď úplně zapomenou nebo se v oněch častých nízkých půjčkách pro nepřehlednost přestanou orientovat.

Pepa je člověk úplně jiného zrna. Stokoruny mu nestačí, půjčuje si nejméně pětistovky. Napoprvé je podle dohody spolehlivě vrací, napodruhé už nereaguje. Okruh jeho věřitelů se neustále rozrůstá a taky rozšiřuje. Z pracoviště až kamsi do nedohledna.

Každý něco dlužíme. Teď možná namítnete, že jste si v životě nevypůjčili ani korunu, že jste v tomto ohledu čistí jako lilie. Jenže dluhy nemusí být synonymem jen pro peníze. Můžeme dlužit v podstatě cokoli. Jiným i sami sobě.

V dospělosti si třeba často vyčítáme, že jsme se v mládí víc nevěnovali cizím jazykům. Teď nás to mrzí a litujeme toho. Při problémech našich dospělých dětí začínáme pochybovat, zda jsme se jim věnovali opravdu dostatečně. Zda jsme jim věnovali dost pozornosti i lásky. Na pohřbu blízkého člověka si pak uvědomíme, že i jemu něco, bohužel nenávratně, dlužíme. Například alespoň jednu návštěvu u jeho předsmrtného lůžka, z něhož se mu už vstát nepodařilo.

Dluhy jsou různé. A já jsem skutečně přesvědčený, že je máme každý. Některé se nám už splatit nepodaří, jiné ještě vyrovnat můžeme. Tedy pokud chceme. Nevím jak vy, ale já teď jdu dělat inventuru. Čeho jiného, než svých dluhů.

úterý 13. ledna 2009

SEJKOROVO SADOVÉ STŘÍLENÍ


Současný skvostný sad: samolibý strážný Simon Sejkora se svým samostřílem strnule stojí. „Střílej,“ syká Sejkorův starý soused Servác Sáňka.

Spolumajitel sousedního sadu, syčák Svatopluk Samica, seděl, sledoval. Se střelbou souhlasil. Sejkora spustil svůj samostříl. Sadová spoušť, smrt, spousty spadlých.

Svědek - spoluochránce sýkor, sojek, sýčků Stanislav Sopel se schopně schovával. Sledoval. Spočítal, sesbíral spadlé. „Sereš,“ sdělil svému strejdovi Sejkorovi.

Soudní síň. Starší sympatický soudce Skrblík se svou svitou sadovou situaci sedě sáhodlouze sondoval. Stoje se „Sejkorovou střelbou souhlasil.

„Si sráč,“ slyšel smutný Sopel Sejkoru.

Spolumajitel sadu Sejkoru stejně sesadil. Sadem se samostřílem stepuje Soplův starší strýc Slavomír Střelec. Sopel se stáhl, spílá soudci, sytí svůj smutek.

pondělí 12. ledna 2009

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (8)


TÝRÁNÍ.

Už mě to štve. To je pořád řečí kolem týrání žen muži, jsou toho plné noviny i televize, ale v životě je tomu jinak. Copak je to pravda? Proč taky někdy nenapíšou o opačných případech? O tom, jak ženské týrají chlapy? Na násilí nemají dost sil, tak to dělají psychicky, což je mnohem horší.

Jako ta moje. Když se jí zeptám, co bude na oběd, tak mi co chvíli odsekne: „Příhodo, zeptej se těch svých fotbalistů v televizi.“ V lepším případě se od ní dozvím, že kdo nepracuje ať nejí. A víte, co je úplně nejhorší? Vyčkává, až zasednu ke své milované sbírce známek, pak udělá průvan a každou chvíli za mnou pod nějakými záminkami chodí. No řekněte sami: není to hrozné?

Podezírám ji, že se mě chce zbavit. Ne že by měla v úmyslu rozvést se, na to už je moc stará a hlavně chytrá. Hodlá mě poslat rovnou do hrobu, k čemuž využívá mého slabého srdce. Když přicházím domů, čeká za dveřmi a pak na mě nečekaně a hodně nahlas vyjukne. „No co? Jsem hravá,“ zastírá svůj likvidační manévr.

Vrcholem všeho byl včerejšek. Nevinně jsem se jí zeptal, jestli náhodou neví, jaké bude na moje narozeniny počasí. Chladně na mě pohlédla a pak odsekla: „Jaké by bylo? Pro tebe tradiční. Pivní přeháňka, rumová vánice, fernetová smršť a taky setrvalý stav žízně.“ Proč nenapíšou v novinách o tomhle?

neděle 11. ledna 2009

CESTA DO HLUBIN MÉ DUŠE


Tak jsem se zase jednou pokusil trochu zamyslet. Sám nad sebou. Ale možná to nebyl dobrý nápad a neměl jsem to dělat. Výsledek totiž nebyl moc lichotivý. Nebo mi to jen tak připadalo a všechno je úplně jinak?
Může za to mé druhé já. „Čas nezastavíš. Myslíš si, že jsi pořád mladý, tváříš se tak, snažíš se podle toho chovat. Ale zapomínáš se na sebe dívat do zrcadla a taky občas pohlédnout na datum svého narození. Jsi zkrátka směšný,“ zaútočilo na mě ono druhé já. Než jsem mu stačil cokoliv říct, kamsi se stáhlo. Dočasně nenávratně zmizelo. Ale dosáhlo svého.
V první chvíli jsem musel uznat, že mělo pravdu. Pořád se cítím oním mladým klukem, kterým už dávno nejsem. Rychle mi přibývá vrásek, snad ještě rychleji ubývá vlasů a já si to nějak neuvědomuji. Nebo nechci uvědomit? Měnící se letopočet v kalendáři ve mně vzbuzuje čím dál větší odpor, už dávno jsem od něj přestal odečítat letopočet svého narození. Že by jakýsi druh pudu sebezáchovy?
Pak mě napadlo, že bych tomu druhému já mohl na svou obranu přece jen něco říct. Už dávno nejsem tím neposedným klukem, který se ohlížel a běhal za téměř každou sukní. Stal jsem se usedlým a taky spokojeným se svým dosavadním i současným životem. Dívky ve věku mých dětí mě nechávají v klidu – ať už se snaží provokovat sebevíc.
Naučil jsem se taky přemýšlet, podle známého rčení skutečně raději dvakrát měřit a jednou řezat. V jakékoli situaci. Jsem zodpovědnější, klidnější, už nelezu na žádné životní ani pracovní barikády. Zásobníky s náboji divokosti a zbrklosti jsem dávno vystřílel.
Tohle všechno příště řeknu svému druhému já. Teda pokud se ještě jednou pokusí provokovat, útočit a narušit mou sebedůvěru. A taky mu hodlám zasadit i smrtelnou ránu. V podobě věty, že člověk je tak mladý, jak se cítí. Já se chci hodně mladým cítit co nejdéle. I když se budu navenek tvářit usedle. Tak, jak se na člověka v mém věku patří. Nebo nepatří?

pátek 9. ledna 2009

MUŽI JAKO LOVCI ŽEN


Muž je lovec a žena jeho potenciální oběť. Alespoň se to snad odnepaměti tvrdí. Nechci o tom polemizovat. Zvlášť poté, co jsem docela nedávno vyslechl zážitek jedné své známé.

„Neviděli jsme se sedmnáct let,“ vyprávěla pětatřicetiletá svobodná matka. „A nebyl v tom rozdíl jen oněch let, ale i mých dvaceti kilogramů,“ podotkla vzápětí. Pak se rozpovídala o tom, jak ji onen muž pozval na schůzku.

„Roky se vymazat nedají vůbec a těch dvacet kilo v podstatě taky ne. Srazila jsem pouhá dvě. Taky hodně nakupovala. Prádélko, kabelku, botičky a tak. Však to znáš. Jo, a abych nezapomněla, vypatlala jsem na sebe spoustu samoopalovacího krému. Ještě den před cestou jsem jej mazala na některá místa na svém těle, kde předtím jaksi nezabral,“ líčila.

Chtělo se mi smát, ale smích jsem potlačil a poslouchal dál. „Tak za ním jedu skoro přes celou republiku a těším se na to, co bude. Zavedl mě do jakéhosi penzionu. Po dvou hodinách se stále častěji díval na hodinky a pak mi dal najevo, že náš čas vypršel. Já vím, je tak trochu ženatý, ale stejně... Co bys na to řekl?“ zeptala se mě.

Neřekl jsem nic. Jen pokrčil rameny a doposlouchal kamarádčin zážitek až do konce. Dozvěděl se, jak ve svém novém kabátku, poněkud rozcuchaná a částečně neupravená šla kolem recepce a zaslechla odtud poněkud provokativní zvolání „na shledanou.“ Jak jí onen tak trochu ženatý muž zdůrazňoval, aby jela opatrně, protože i na dálnici to klouže.

„Ani nevím, jestli jsem jela opatrně. Ale jedno vím jistě. Bulila jsem jako kráva a říkala si, že kráva taky jsem,“ vzpomínala žena na rande, od něhož si tolik slibovala. Dokonce i teď se jí v očích zaleskl náznak slz.

Muži - alespoň někteří - jsou zkrátka skutečně lovci, kteří si s potěšením dělají na pažbách svých pomyslných zbraní zářezy. A svým obětem větší či menší šrámy na duši. Jenže: nemohou si za to někdy ty oběti taky trochu samy?

čtvrtek 8. ledna 2009

deníček: KÁVA NAD PIVO


Říká se, že jsme národem pivařů. To číslo, které uvádí, kolik pěnivého moku vypijeme ročně na hlavu, si už nepamatuji. Jen vím, že bylo skutečně ohromující. Ani já dobře vychlazeným pivem majícím ten správný říz nepohrdnu. Zvlášť v horkém létě, kdy nápoj málem zasyčí na jazyku i v hrdle. Ale naštěstí nejsem na pěnivém moku ani trochu závislý. Na rozdíl od kávy.

Kafe musím mít denně. Nejlépe alespoň dvakrát. Ranní, krátce po probuzení, je pro mě startem do nového dne. Odpolední, někdy i večerní, pak doplněním pomyslné nádrže pohonných hmot v mém těle. Na rozdíl od mnohých jiných lidí je mi úplně jedno, v jakém provedení do sebe kofein dostávám. Nejraději mám sice kávu rozpustnou, ale nepohrdnu ani překapávanou či kolikrát zavrhovaným turkem. Na provedení nezáleží, zato na obsahu, vlastně kvalitě, ano. A hodně.

Někdo tvrdí, že kafe má být černé jako noc a sladké jako láska. Souhlasím. Není nic horšího než takzvaná hrušková voda. Tedy průhledná káva připomínající dešťovou vodu tekoucí nějakou blátivou polňačkou. Vím, o čem mluvím. Život mě donutil nespočet takovýchto nápojů vypít. Ze slušnosti, na návštěvách, nebo při služebních akcích. Můj organismus se sice bránil, ale neubránil. Musel ty patoky vstřebat. Bohužel.

Říkáte, že jsem mlsný? Poživačný? Vybíravý? Nemyslím si to. Jsem takový, jaký jsem. Kávomil.

středa 7. ledna 2009

HRA NA SLEPOU BÁBU


Tuhle jsem potkal na jedné z křižovatek slepce. Převedl jsem ho na druhou stranu, chvíli se díval, jak si poťukává svou bílou holí a pomalu kráčí kamsi do neznáma. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněl na dětství. Na to, jak jsme si hrávali na slepou bábu.

Tenkrát nikdo z nás netušil, nemohl tušit, že tahle hra má něco do sebe. Tím nemyslím jen případné pozdější oslepnutí – což se koneckonců může stát každému. Ona má bezesporu i hodně velký výchovný účinek. Dítě ještě neví, že v dospělosti je čeká nejeden krok do nejistoty, do tmy, že právě hra na slepou bábu je na tento fakt nenásilně připravuje. Tak, aby si později zvyklo, že ne vždy bude mít pevnou půdu pod nohama a možnost vidět svět v těch nejzářivějších a nejjasnějších barvách.

Už v dětství, právě při zmíněné hře, se ale také pomalu rýsují a formují charakterové vlastnosti člověka. Snad každý máme tu zkušenost, že někteří z našich dětských spoluhráčů (a přiznejme si, občas i my sami) švindlovali, podváděli. Měli radost ze špatně uvázaného šátku a za rádoby nenápadného šilhání škvírkou pod ním úspěšně honili své soupeře.

Kolikrát jsme se takhle zachovali i později, v dospělosti? Kolikrát jsme něčeho dosáhli švindlem, podobným onomu šilhání pod špatně uvázaným šátkem? Hra na slepou bábu má skutečně něco do sebe. Jenže člověk si to uvědomí až mnohem později. Ve zralé dospělosti. Je to dobře? Nebo špatně? A teď, slepá bábo, raď...

úterý 6. ledna 2009

KRUŽÍTKOVA VRBA


„Pane Kružítko, ač nerad, musím vám říct, že jsem s vaší prací v poslední době hodně nespokojený.“ Šéfův hlas zněl v jeho kanceláři ještě nakřápleji a protivněji než jindy. Podřízený se choulil na židli, hleděl do země a mlčel. Co taky říkat?

„Škrtám vám měsíční odměny. A pokud se nezlepšíte, budeme se muset rozloučit,“ uzavřel svůj monolog vedoucí. Kružítko těžce vstal ze židle, nahlas řekl „na shledanou“ a v duchu „no nazdar.“ Zbytek jeho pracovní doby se nesl v podobném duchu jako ranní umývání hlavy v šéfově kukani. Nemohl se soustředit, nic se mu nedařilo. Něco však přece: rozbít kávovou konvici a jaksi záhadně zneprovoznit kopírku.

Zase jeden den blbec, říkal si cestou domů ze zaměstnání. Aby toho nebylo málo, při nákupu v samoobsluze zavadil o pyramidu konzerv a udělal z nich hromádku kutálejícího se a neskutečně řinčícího plechu. Konečně doma, zaradoval se při odemykání bytových dveří. Pověsil kabát na věšák a hrnul se k té, jež mu byla už půl roku jedinou, chápavou a spolehlivou vrbou.

„Tak si Pájo představ, že šéf mě chce vyhodit,“ postěžoval si. „Taky jsem zlikvidoval kávovou konvici a zničil kopírku. O rozmetaných konzervách v obchodě bych ti snad ani neměl říkat,“ pokračoval. Seděla před ním, dívala se na něj svýma velkýma, chápavýma očima.

Mlčela a nic neříkala. Ani nemohla. A když, tak jedině soustrastně zamňoukat. Kočka Pája byla totiž jediným živým tvorem, který mu po smrtelné nehodě manželky a dcery doma zůstal.