LOVKYNĚ MUŽŮ

„Má zase nový objev,“ šuškají si co chvíli její podřízené a potajmu se chechtají. Jejich šéfové, říkejme jí třeba Marika, už bylo padesát, je úspěšnou manažerkou (podle mínění jejího) a neúspěšnou lovkyní mužů (podle mínění jiných).

Lovecký scénář oné ženy je pokaždé stejný: vyhlédnout si oběť, políčit na ni, ohromit (nebo ochromit?) ji a pak co nejrychleji zavléci nikoli do jeskyně, nýbrž do míst, v nichž se působí ponejvíce ve vodorovné poloze. Stejný bývá i výsledek Mariččiny lovecké snahy. Její oběť se po takovém zážitku lekne a v rámci možností co nejrychleji zmizí kamsi do nenávratna. Včetně té, která vypadala zkušeně a protřele, která na internetu nepokrytě inzerovala bohatství nejen na kontě, nýbrž i v jisté části svého těla.

„Má zase nový objev,“ zašuškaly si podřízené o Marice i před několika dny. A taky se dozvěděly, že šéfová tentokrát přichází s jakousi novinkou. Vleče svou další oběť na kluziště. „Musím využít, že je led. Bruslím totiž skvěle,“ pochlubila se jen tak mezi řečí jedné ze svých mála kamarádek.

Na druhý den nepřišla do práce. Pouze zatelefonovala, že je nemocná, půjde do nemocnice a nějakou dobu se v zaměstnání neobjeví. Firemní tamtamy však zafungovaly skvěle a bez chyby. Sdělily, že Marika se ve své herecké roli před novým objevem poněkud přecenila. Její rychlá jízda, kterou hodlala další ze svých obětí ohromit, skončila pádem.

Odneslo jej zápěstí. Tříštivou zlomeninou. Lovkyně teď leží na nemocničním lůžku a má po operaci. Možná spřádá další plány, jak po uzdravení ulovit nějakého toho chlapa. Lovec totiž zůstává lovcem. I když je to žena.