VOJÁCI A PONOŽKY
Možná to znáte taky. Občas vás doma něco naštve nebo vám byt začne zkrátka připadat jakýsi těsný. Já na to mám, alespoň na jaře a v létě, osvědčený recept. Sbalím se a jdu do parku. Sednu si na lavičku, hledím do příjemné zeleně, pozoruju ptáky i maminky s kočárky. Je mi tam dobře.
Nejraději se ale dívám, jak si tam kluci hrávají na vojáky. Stejně jako my kdysi. Jen ty naše dřevěné, ručně vyráběné zbraně vyměnili za jakási blikající a rachotící monstra, s nimiž by se dalo zastřelit snad i stádo slonů.
Pozoruju ta škvrňata a vrací mě to do bezstarostných časů dětství, na které my dospělí občas zapomínáme. Tak jako ta maminka, která se jednou vyklonila z okna baráku stojícího hned na okraji parku. Rozhlédla se a pak na toho svého potomka ječivým hlasem zavolala: „Míšo, nech se zastřelit! Za chvilku bude na stole večeře!“
Přetrhla mi nit vzpomínek a taky mě dost rozhodila. Otráveně jsem se zvedl a vydal se domů. Málem jsem zapomněl i na to, že si mám ještě koupit ponožky.
V obchodě jich měli nepočítaně. Byl jimi doslova zavalený celý pult. Z jedné jeho strany stál zamračený a evidentně naštvaný prodavač, z druhé jakási postarší dáma v klobouku. Přehrabovala se v té ponožkové hromadě rukama plnýma prstenů a nakonec se nespokojeně obrátila na prodavače: „To jsou všechny ponožky, které tady máte?“ Prodavač se na ni zamračil ještě víc. „Ne,“ odsekl. „Ještě jedny mám na nohou.“
2 komentáře:
A kdyby se to stalo u hromady kalhotek. Žena:"A to jsou všechny kalhotky, které tady máte?". Prodavač:"Ne, ještě jedny mám na sobě..." :-)
Moc hezké, škoda jen, že mám na vás, Jardo, tak málo času. Nemůžete, prosím, dát jaksi vědět z čeho je ten prevít tvořen? Já-že bych si jej konečně na vás udělal :) Pište dál...sem-tam vás sleduji!
Okomentovat