Blahopřání

úterý 23. února 2010

"KDYBY" JSOU CHYBY


Čeština je hodně bohatý jazyk. Jenže některá její slova bývají ošidná, jiná zase – ať už chtěně nebo nechtěně – používáme jako určitou berličku. Třeba takové KDYBY. Uvědomili jste si někdy, kolikrát denně na ono kdyby narazíme?


„Kdyby ses učil, nemusel jsi přinést pětku,“ rozčilují se například rodiče nad žákovskými knížkami svých potomků. Existují však i varianty ryze dospělé. „Kdyby těch piv a rumů bylo včera méně, nemusela mě dneska tolik bolet hlava,“ uvažuje poněkud pozdě člověk, který to přehnal v nějaké nálevně.


Hodně často je zmíněné slůvko slyšet v souvislosti se sportem. „Kdyby ten chromajzl proměnil penaltu, tak jsme mohli vyhrát,“ zní často na fotbalových stadionech z úst fanoušků. Ti pak po příchodu domů pro změnu slyšívají od svých manželek nebo přítelkyň: „Kdyby ses na ten tvůj slavný fotbal vykašlal, neničil by sis zbytečně zdraví a nekrátil si život.“


Ne nadarmo se říká, že „kdyby jsou chyby.“ Kdyby jeden můj známý naivně nezavítal do jakéhosi nóbl podniku, v němž se chtěl navečeřet, neuslyšel by od číšníka pro něho hrůznou nabídku: „Máme skvělé hlemýždě, doporučuji vám také čerstvé ústřice, případně zapékané kobylky.“ Kdyby se ten můj známý už při poslechu jídelníčku neotřásal odporem, nemusel by číšníkovi odpovědět: „Člověče, co blázníte? Já se sem přišel najíst a ne ničit přírodu!“


A snad nejhorší varianta onoho slůvka kdyby? Pravděpodobně ta, o níž kdysi s oblibou nespisovně mluvíval můj děda: „Kdyby sem si stačil stáhnout gatě, tak by sem se neposral.“

neděle 21. února 2010

zamyšlení: OLYMPIÁDA A KLÍN


Olympijské hry mají spojovat sportovce i lidi. Při těch současných zimních v kanadském Vancouveru tomu tak možná je. Jenže pouze částečně. Zmíněné sportovní klání má na svědomí i spoustu nepříjemných záležitostí, bez nichž by se člověk rád obešel.


Například nás připravuje o spánek. Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Vyprávět o tom může i člověk, jenž po půlnoci přivolal kvůli rušení nočního klidu na souseda brněnské strážníky. Ukázalo se, že důvodem vzruchu v bytě byla oslava zlaté olympijské medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové po právě skončeném finálovém závodě.


Současná olympiáda přináší také násilí. Nebo alespoň jeho náznaky. Městští policisté museli zasahovat i v dalším bytě, z něhož se dovolávala jejich příjezdu pětačtyřicetiletá žena. Prý ji fyzicky napadá přítel. Ukázalo se, že to není tak hrozné. Muž na ni ani nesáhl, oba spolubydlící se jen hodně tvrdě dohadovali, na co se budou dívat v televizi. Zda na olympiádu nebo jakýsi romantický seriál.


Největší sportovní akce dělá z lidí rovněž alkoholiky. Vzhledem k posunu času nahrává hospodským, kteří vycházejí vstříc hlavně hokejovým fanouškům. Před časně ranním utkáním našich hráčů se Slováky jsem se na chodníku málem přizabil o ceduli, která upozorňovala: „Kvůli hokeji otvíráme už v 5.40 hodin.“ Nemyslím si, že ti, co přišli, pili jen čaj nebo kávu. Takové nápoje se totiž k hokeji jaksi nehodí.


Devítihodinový časový posun mezi dějištěm her a naší republikou je v těchto dnech téměř vražedný. Už dlouho jsem kolem sebe neviděl tolik neustále zívajících lidí s krvavýma očima, v nichž se podepisuje nedostatek spánku. Líbit se to nemůže ani zaměstnavatelům. Mnozí pracovníci v noci kvůli olympiádě důsledně bdí a přes den v práci klimbají, produktivita práce je v háji zeleném.


Na české státní vlajce se mezi červeným a bílým pruhem skvěje modrý klín. Současná olympiáda však vráží klín i mezi lidi. V nejrůznějších podobách. A to jsou hry ve Vancouveru teprve přibližně v polovině. Jak to bude vypadat dál? Dá se to vůbec přežít?

pátek 12. února 2010

KLUB ZÁLETNÝCH MUŽŮ


Nepoznával jsem ho. Býval to takový tichý, do sebe uzavřený kluk. Teď přede mnou seděl s vypoulenýma očima, pusou mlel víc než kdejaká klepna na pavlači či na rohu a nervózně se vrtěl. Abych pravdu řekl, jeho chování mě zaujalo víc než to, co vykládal. Mou pozornost vzbudila až důrazně vyřčená věta: „Musíš mě zachránit!“


Na otázku jak se rozpovídal znovu. O tom, že nedávno vstoupil do Klubu záletných mužů. Prý je to v něm skvělé a na rozdíl od domova si tam báječně užije. Jen to má háček: zanedlouho mu vyprší termín podmínky. Pokud chce v klubu zůstat, musí do něj přivést nového adepta.


„Tím mám být já?“ zděsil jsem se. Horlivě přikývl hlavou a znovu mě topil ve vodopádu nadšených slov. „Nevíš, o co přicházíš. Kromě jiného máme družbu s Klubem záletných žen. Pokud chceš, můžeš mít ženskou každý den. Nebo i častěji. Pokaždé jinou a vždycky krásnou a hlavně potřebnou,“ lámal mě.


Nelíbilo se mi to. Přece jen už mám svůj věk a sexuální divočina mi byla vlastní před drahnou dobou. Když to ode mne slyšel, jen mávl rukou. „Na to se vykašli. Jsou mezi námi i čerství šedesátníci. A to bys koukal, co předvádějí. Přece mě nenecháš ve štychu. Jsi ještě můj kamarád, nebo už ne?“ zabrnkal na citově vyděračskou strunu.


Nakonec jsem podlehl. Určitou roli v tom sehrála i moje zvědavost. Nadšený a spokojený kamarád mě hned na druhý den dovedl do jakési honosné vily. Cestou mi vyprávěl, že patří prezidentovi klubu a členové se tam scházejí denně po šesté večer. Co vám mám povídat. Byla to hrůza.


Kromě jiného jsem totiž zjistil, že můj věčně neukojený přítel přede mnou zatajil některé důležité podrobnosti. Například tu, že členové příspěvky neplatí, ale místo nich musí nejméně jednou týdně přinést evidentně použitou součást dámského prádla. Na důkaz, že jsou aktivní. Měsíčně se pak konají společné schůze s dámským klubem končící půlnočními orgiemi.


„Chlapče, pokud chceš toho svého koníčka provozovat dál, budeš si muset najít nějakého jiného nového adepta členství. Se mnou nepočítej,“ řekl jsem kamarádovi. Věřte nebo ne, rozbrečel se. Mezi vzlyky mi pak sdělil, že ho odmítlo už deset přátel a známých. Nikoho jiného nemá.


„Tak se na to vykašli a užívej si doma s ženou,“ snažil jsem se mu poradit. Marně. „To nejde. Je členkou konkurenčního Klubu nevěrných manželek. O mě nejeví sebemenší zájem,“ vzdychl rezignovaně. Pak sklonil smutné oči k místu svého těla, z něhož dosud tryskal mohutný pramen radosti. Teď beznadějně vysychal.

sobota 6. února 2010

SÁDRA OD BOLKA


Čas od času se mi nepříjemně připomene pravé zápěstí. Bolí a ohlašuje blížící se výraznou změnu počasí. Za to, že bych mohl být amatérským meteorologem, vděčím svému sportování a taky Bolku Polívkovi. Vlastně jeho fotbalovému týmu.


Na jednom z turnajů v malé kopané jsme se s tímto soupeřem potkali hned v úvodu. A brzy nečekaně vedli. Bolkův reprezentant, jistý bývalý fotbalista z dnes už sousední země to evidentně neunášel. Jeho snaha zvrátit výsledek vyvrcholila neuvěřitelnou bombou ze dvou tří metrů na naši branku. Na branku, v níž jsem stál já.


Gól z toho nebyl, reflexivně se mi podařilo balon vyrazit mimo tyče. Jenže odneslo to zápěstí. Nejprve v něm píchlo. Pak začalo bolet. Nakonec i natékat.


S odstupem času se mi to zdá neuvěřitelné, ale já tenkrát odchytal i zbývající utkání. Až večer vedla moje cesta na pohotovost do brněnské úrazové nemocnice. „Pane, způsobil jste si úraz s dvouměsíčním léčením,“ informoval mě tam sympatický službu mající lékař a dodal, že mám zlomenou navikulární kost. Zkrátka skončilo to zasádrovanou pravačkou.


Na předpovědi některých lidí, že levou rukou si ani zadek neutřu, nedošlo. S tím problémy nebyly – třeba na rozdíl od zavazování tkaniček u bot. Ještě než jsem o nedobrovolnou bílou ozdobu konečně přišel, jsme se potkali s Bolkem Polívkou v klubu, kam chodíval hrát kulečník.


„Nemám rád tvou fotbalovou jedenáctku. Jsou to blázni, kteří jdou za vítězstvím málem přes mrtvoly,“ zašermoval jsem mu sádrou před obličejem. Jen se tím svým typickým způsobem smál. Pak odkudsi vylovil černý fix. „Ukaž,“ sáhl po tom mém bílém krunýři a napsal na něj: Chytej dál! Bolek Polívka.


Se sádrou od Bolka jsem pak slavil úspěchy u některých děvčat. Díky ní jsem mohl být slavný i jinak. Manažer Polívkovy jedenáctky mi totiž po zotavení se z úrazu nabídl post brankáře v jednom z jeho týmů. „V žádném případě. Vrahy reprezentovat nebudu,“ uslyšel ode mě s nadsázkou. Dres Bolkovy jedenáctky jsem nikdy neoblékl, ale s manažerem jsme přátelé dodnes. Nejen kvůli sádře.