KLUB ZÁLETNÝCH MUŽŮ

Nepoznával jsem ho. Býval to takový tichý, do sebe uzavřený kluk. Teď přede mnou seděl s vypoulenýma očima, pusou mlel víc než kdejaká klepna na pavlači či na rohu a nervózně se vrtěl. Abych pravdu řekl, jeho chování mě zaujalo víc než to, co vykládal. Mou pozornost vzbudila až důrazně vyřčená věta: „Musíš mě zachránit!“

Na otázku jak se rozpovídal znovu. O tom, že nedávno vstoupil do Klubu záletných mužů. Prý je to v něm skvělé a na rozdíl od domova si tam báječně užije. Jen to má háček: zanedlouho mu vyprší termín podmínky. Pokud chce v klubu zůstat, musí do něj přivést nového adepta.

„Tím mám být já?“ zděsil jsem se. Horlivě přikývl hlavou a znovu mě topil ve vodopádu nadšených slov. „Nevíš, o co přicházíš. Kromě jiného máme družbu s Klubem záletných žen. Pokud chceš, můžeš mít ženskou každý den. Nebo i častěji. Pokaždé jinou a vždycky krásnou a hlavně potřebnou,“ lámal mě.

Nelíbilo se mi to. Přece jen už mám svůj věk a sexuální divočina mi byla vlastní před drahnou dobou. Když to ode mne slyšel, jen mávl rukou. „Na to se vykašli. Jsou mezi námi i čerství šedesátníci. A to bys koukal, co předvádějí. Přece mě nenecháš ve štychu. Jsi ještě můj kamarád, nebo už ne?“ zabrnkal na citově vyděračskou strunu.

Nakonec jsem podlehl. Určitou roli v tom sehrála i moje zvědavost. Nadšený a spokojený kamarád mě hned na druhý den dovedl do jakési honosné vily. Cestou mi vyprávěl, že patří prezidentovi klubu a členové se tam scházejí denně po šesté večer. Co vám mám povídat. Byla to hrůza.

Kromě jiného jsem totiž zjistil, že můj věčně neukojený přítel přede mnou zatajil některé důležité podrobnosti. Například tu, že členové příspěvky neplatí, ale místo nich musí nejméně jednou týdně přinést evidentně použitou součást dámského prádla. Na důkaz, že jsou aktivní. Měsíčně se pak konají společné schůze s dámským klubem končící půlnočními orgiemi.

„Chlapče, pokud chceš toho svého koníčka provozovat dál, budeš si muset najít nějakého jiného nového adepta členství. Se mnou nepočítej,“ řekl jsem kamarádovi. Věřte nebo ne, rozbrečel se. Mezi vzlyky mi pak sdělil, že ho odmítlo už deset přátel a známých. Nikoho jiného nemá.

„Tak se na to vykašli a užívej si doma s ženou,“ snažil jsem se mu poradit. Marně. „To nejde. Je členkou konkurenčního Klubu nevěrných manželek. O mě nejeví sebemenší zájem,“ vzdychl rezignovaně. Pak sklonil smutné oči k místu svého těla, z něhož dosud tryskal mohutný pramen radosti. Teď beznadějně vysychal.