SÁDRA OD BOLKA

Čas od času se mi nepříjemně připomene pravé zápěstí. Bolí a ohlašuje blížící se výraznou změnu počasí. Za to, že bych mohl být amatérským meteorologem, vděčím svému sportování a taky Bolku Polívkovi. Vlastně jeho fotbalovému týmu.

Na jednom z turnajů v malé kopané jsme se s tímto soupeřem potkali hned v úvodu. A brzy nečekaně vedli. Bolkův reprezentant, jistý bývalý fotbalista z dnes už sousední země to evidentně neunášel. Jeho snaha zvrátit výsledek vyvrcholila neuvěřitelnou bombou ze dvou tří metrů na naši branku. Na branku, v níž jsem stál já.

Gól z toho nebyl, reflexivně se mi podařilo balon vyrazit mimo tyče. Jenže odneslo to zápěstí. Nejprve v něm píchlo. Pak začalo bolet. Nakonec i natékat.

S odstupem času se mi to zdá neuvěřitelné, ale já tenkrát odchytal i zbývající utkání. Až večer vedla moje cesta na pohotovost do brněnské úrazové nemocnice. „Pane, způsobil jste si úraz s dvouměsíčním léčením,“ informoval mě tam sympatický službu mající lékař a dodal, že mám zlomenou navikulární kost. Zkrátka skončilo to zasádrovanou pravačkou.

Na předpovědi některých lidí, že levou rukou si ani zadek neutřu, nedošlo. S tím problémy nebyly – třeba na rozdíl od zavazování tkaniček u bot. Ještě než jsem o nedobrovolnou bílou ozdobu konečně přišel, jsme se potkali s Bolkem Polívkou v klubu, kam chodíval hrát kulečník.

„Nemám rád tvou fotbalovou jedenáctku. Jsou to blázni, kteří jdou za vítězstvím málem přes mrtvoly,“ zašermoval jsem mu sádrou před obličejem. Jen se tím svým typickým způsobem smál. Pak odkudsi vylovil černý fix. „Ukaž,“ sáhl po tom mém bílém krunýři a napsal na něj: Chytej dál! Bolek Polívka.

Se sádrou od Bolka jsem pak slavil úspěchy u některých děvčat. Díky ní jsem mohl být slavný i jinak. Manažer Polívkovy jedenáctky mi totiž po zotavení se z úrazu nabídl post brankáře v jednom z jeho týmů. „V žádném případě. Vrahy reprezentovat nebudu,“ uslyšel ode mě s nadsázkou. Dres Bolkovy jedenáctky jsem nikdy neoblékl, ale s manažerem jsme přátelé dodnes. Nejen kvůli sádře.