„Pane Kružítko, ač nerad, musím vám říct, že jsem s vaší prací v poslední době hodně nespokojený.“ Šéfův hlas zněl v jeho kanceláři ještě nakřápleji a protivněji než jindy. Podřízený se choulil na židli, hleděl do země a mlčel. Co taky říkat?
„Škrtám vám měsíční odměny. A pokud se nezlepšíte, budeme se muset rozloučit,“ uzavřel svůj monolog vedoucí. Kružítko těžce vstal ze židle, nahlas řekl „na shledanou“ a v duchu „no nazdar.“ Zbytek jeho pracovní doby se nesl v podobném duchu jako ranní umývání hlavy v šéfově kukani. Nemohl se soustředit, nic se mu nedařilo. Něco však přece: rozbít kávovou konvici a jaksi záhadně zneprovoznit kopírku.
Zase jeden den blbec, říkal si cestou domů ze zaměstnání. Aby toho nebylo málo, při nákupu v samoobsluze zavadil o pyramidu konzerv a udělal z nich hromádku kutálejícího se a neskutečně řinčícího plechu. Konečně doma, zaradoval se při odemykání bytových dveří. Pověsil kabát na věšák a hrnul se k té, jež mu byla už půl roku jedinou, chápavou a spolehlivou vrbou.
„Tak si Pájo představ, že šéf mě chce vyhodit,“ postěžoval si. „Taky jsem zlikvidoval kávovou konvici a zničil kopírku. O rozmetaných konzervách v obchodě bych ti snad ani neměl říkat,“ pokračoval. Seděla před ním, dívala se na něj svýma velkýma, chápavýma očima.
Mlčela a nic neříkala. Ani nemohla. A když, tak jedině soustrastně zamňoukat. Kočka Pája byla totiž jediným živým tvorem, který mu po smrtelné nehodě manželky a dcery doma zůstal.
Žádné komentáře:
Okomentovat