Kdysi dávno mi jeden ještě dávnější kolega řekl: „Každý novinář je nedonošený spisovatel. A nejméně každý druhý touží napsat aspoň jednu knihu.“ Byl jsem tenkrát hodně mladý. Přesto si dobře pamatuju, že jsem se usmál. Jen v duchu. Nahlas bych si to vůči tomu starému zkušenému žurnalistovi, k němuž jsem coby bažant vzhlížel s bezmeznou úctou, nedovolil.
Teď mi do jeho tehdejšího věku chybí pouhých pár let. S odstupem času si říkám, že i onen můj utajený vnitřní smích byl neslušnost. Neslušnost, kterou si už mrtvý kolega Miroslav nezasloužil. Až ve svém poměrně pokročilém věku mu rozumím – ať už byl tím prvním nebo druhým, ať už knihu napsat chtěl nebo nechtěl.
Nevím, jestli se mi to někdy povede, ale já knihu rozhodně napsat chci. Taky vím, o čem má být, o čem určitě bude. O mých rodičích, kteří stárnou rychleji, než bych si kdy pomyslel. O životě s nimi a vedle nich. O vděčnosti za to, jakého ze mě vychovali člověka, o mé dětské nevděčnosti a pozdější dospělácké lítosti nad tím, jaký jsem v dětství byl. O tom, kolik starostí jsem svým rodičům zbytečně přidělal, na kolika jejich vráskách mám podíl a o kolik cenných let života jsem je připravil.
Ještě před pár lety mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že dříve nebo později budu na maminku a tatínka jen vzpomínat. Že tu zkrátka jednoho dne nebudou. Nebyl k tomu jaksi důvod. Najednou je všechno jinak. Uvědomuji si, že i oni jsou – na rozdíl od jejich neduhů a nemocí - smrtelní. Docházejí jim síly a bohužel je to hodně znát.
Musí se mi to povést. Knihu o nich určitě napíšu, i když třeba jen ve své hlavě. Moje zlatá máma a skvělý táta si to zaslouží.
Žádné komentáře:
Okomentovat