WC: PRACOVNA, ČÍTÁRNA A KDOVÍ CO JEŠTĚ

Napoprvé mě uvedla kamarádova manželka na nějakou dobu v omyl. „Karel je v pracovně. Nesmím ho teď rušit,“ řekla mi. Když to trvalo snad už půl hodiny, začal jsem se ošívat a stále častěji se díval na hodinky. „Bude tam ještě dlouho? Dělá na něčem hodně důležitém?“ zeptal jsem se nakonec Karlovy úplně klidné manželky.

Rozesmála se. Hodně nahlas a upřímně. „Jo, hodně důležitém. Pracovna říká záchodu. Tos nevěděl? Pokaždé tam vysedává tak hodinu. Ale co tam dělá, na to se zeptej spíš jeho. Teda pokud se ho dočkáš,“ prohodila a začala se znovu smát. V první chvíli mě napadlo, že si ze mě dělá srandu.

Nedělala. Karel se nakonec skutečně objevil ve dveřích mnohde označovaných panáčkem nebo panenkou. Za dalších asi dvacet minut.

„Čekals dlouho? Promiň,“ uslyšel jsem od něho. Ještě že neřekl, že bez práce nejsou koláče, blesklo mi tenkrát hlavou. Při návštěvách Karla se mi to stalo víckrát. Časem jsem si zvykl. A taky začal ten mužský toaletní zvyk tak trochu sledovat. Výsledek byl hodně zajímavý.

Je spousta mužů, kteří si na WC automaticky berou knihu. Jejímu obsahu a hlavně napínavosti odpovídá délka pobytu v prostorách, kam i císař chodí pěšky. Jiní se spokojí s novinami. Vzhledem k tomu, že doba, kdy denní tisk měl čtyři nebo nanejvýše osm stran, se nedá ani pobyt těchto lidí na záchodě označit za krátký.

Pak jsem se kdesi dočetl, že v předlistopadových dobách vznikla na toaletě dokonce kniha tehdy hodně oblíbeného moravského spisovatele. Bydlel v paneláku, neměl doma žádný klid ani soukromí, tak se uchyloval s psacím strojem a štůskem čistých papírů na onu intimní místnůstku. Dodnes mě ale nenapadlo, jak se na to tvářil – a hlavně co dělal – zbytek rodiny.

Řekne se obyčejný záchod. Jenže pro mnohé mohou být tyhle prostory posvátné, nedotknutelné a dokonce také inspirativní. Už nějakou dobu přemýšlím, jestli to nemám vyzkoušet taky. Jen pořád nevím, čím začít: zda knihou, novinami nebo notebookem.