MONOLOG A RECEPT
Přišel za mnou strýček Příhoda a tak trochu si stěžoval. Prý ho zanedbávám, ba dokonce jsem na něj zapomněl a zavrhl jej. Vedl dlouhý monolog a v jeho závěru ten svůj dosavadní poněkud útočný tón zmírnil.
„Víš, autore,“ povídá, „docela tě chápu. Umřel ti nejlepší kamarád, hodně tě to poznamenalo, ale nemůžeš smutnit donekonečna. Ať se ti to líbí nebo ne, smrt k životu patří. I když je pro nejbližší a vlastně všechny pozůstalé krutá a bolestná. Ten týden piety na tvém blogu stačil. Pusť se znovu do díla. A nemusí to být zrovna o mně.“
Zlatý strejda, řekl jsem si. A řekl to i jemu. Zahleděl se na mě zkoumavě, jako by přemýšlel, zda to míním vážně a upřímně. Pak povídá: „Zkus o tom přesvědčit mou ženu. Už zase se mnou nemluví.“
Samozřejmě mě zajímalo, co je toho příčinou tentokrát. Strýček Příhoda se ochotně rozpovídal. „No představ si to: zbláznila se a šla k plastickému chirurgovi. Sondovala u něj, na kolik by přišla plastická operace jejího obličeje a krku. Když se dozvěděla, že na patnáct až dvacet tisíc korun, začala doma sondovat, jestli bych jí ty peníze na zkrášlení nedal.“
Příhoda udělal krátkou pomlku, vzápětí se nahlas uchechtl a pak pokračoval: „Já jí řekl, že znám na ten její problém daleko levnější a účinnější recept. Dychtivě se zeptala jaký a uslyšela ode mne, že by stačilo, aby nosila neprůhledný závoj. No a tak se urazila a nemluví se mnou. Už týden. Co bys na to řekl?“
Neříkal jsem nic. Stačilo mi, že mě po delší době zase někdo konečně rozesmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat