„Líbí se vám ženy?“ zeptal se mě na tramvajové zastávce jakýsi postarší muž. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval ve vyptávání. „Jste milovníkem ňader? Máte raději větší nebo malá? Tvar hrušky či polokoule?“
Sypal ty otázky ze svého pomyslného rukávu jednu za druhou a já jen zíral. Kdo to je? ptal jsem se v duchu. Blázen? Šprýmař? Pokládal další a další dotazy, já na ně neodpovídal a ani odpovídat nemohl. Nedal mi žádný prostor. Pak se na chvíli odmlčel, zahleděl kamsi do dáli. Když znovu promluvil, fakt mě šokoval.
„Napadlo vás někdy zvážit všechna ňadra, která na světě existují? Co myslíte, jaké číslo by z toho vzešlo? Kolik by to tak mohlo být tun? Do kolika nákladních vagonů by se ta hmota vešla? Když si vezmete, že jeden vagon pojme přibližně dvacet tun, kolik vlaků by ta světová ňadra uvezlo?“
Málem jsem se štípnul, abych se přesvědčil, jestli bdím. Zda se mi tohle všechno jen nezdá. Nespal jsem, žádný sen to nebyl. Ten podivný chlap byl skutečný a jak to vypadalo, myslel všechno smrtelně vážně. Pohledem rentgenoval příslušné partie žen stojících na zastávce i přicházejících na ni. Díval se a pokyvoval hlavou. Jednou souhlasně, jindy s evidentními pochybami.
Když to vypadalo, že svůj neuvěřitelný repertoár vyčerpal, vytáhl další myšlenkové eso. „Škoda, že ňadra nemají taky chlapi. Těch vlaků by bylo potřeba podstatně víc. No, nevadí, zase mají jiné věci, které ženám chybějí. Co myslíte, kolik by tak mohly vážit všechny penisy na světě?“ vypadlo z něj.
Tramvaj jako naschvál nejela a nejela. Když se konečně objevila, otočil jsem se a raději šel kus pěšky. On by totiž uvnitř určitě pokračoval. A poslouchat za přihlížení pobaveného cestujícího obecenstva, kolik mohou vážit třeba všechny zadky světa a do kolika vlaků by se vešly, se mi jaksi nechtělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat