Část šestnáctá: MÁŇA TRVÁ NA SVÉM
Nikdy bych tomu nevěřil. Jenže stalo se. Matka Máňa Kundýsková se zatvrdila a bytové dveře mi odmítla otevřít i při mém dalším pokusu. Vypadá to, že tenhle nedělní návštěvní seriál její vinou skončí. Prodavačku a příležitostnou uklízečku Kundýskovou to ani v nejmenším nezajímá.
„Už jsem ti jednou žekla, ty nafoukaný autore, že to pžeháníš. Pžehnals to definitivně minule návštěvou té naší pžíšerné pžestárlé vdovské sousedky. Pžece se nemůžu smížit s tím, že náš děda teď bydlí u ní,“ vyhrkla zpoza dveří, na nichž tentokrát, pro mě hodně překvapivě, chyběl křídou nakreslený kosočtverec.
Nechtělo se mi v krátké době už podruhé dlouze vybavovat s někým, kdo na mě slovně útočí z úkrytu za kusem dřeva, papundeklu, překližky, nebo z čeho se ty bytové dveře vyrábějí. S někým, jehož ř zní jako ž a kdo si myslí, že ubližuju jemu i celé té pochybné Kundýskovic famílii.
Otočil jsem se a šel pryč. Nezajímala mě ani sousedčina stařecká ruka, která stejně jako před týdnem, jenže tentokrát jaksi živěji a čileji, zvala k návštěvě. „Snad někdy příště,“ omluvil jsem se té skoro mumifikované ženské paži. A hned nato uslyšel z jejího bytu hlas bývalého divadelního vrátného, dědy Cyrila Kundýska: „Madam, nějaký ctitel vám přinesl nádhernou kytici. Můžete si pro ni přijít?“
V té chvíli už jsem měl Kundýskových fakt plné zuby. A přemýšlel, jak tenhle seriál o nich ukončím. Vtom do mě na chodníku před domem málem vrazil otec Hubert Kundýsek. Popelář a amatérský básník držel v jedné ruce kus papíru a ve druhé špačka obyčejné tužky.
„Nazdárek, kolego. O čem a o kom to bude tentokrát? O mně?“ pravil s nadějí v hlase. Když zjistil, že o ničem a o nikom, evidentně ho to zamrzelo a vzalo. „Škoda. Rád bych ti nějak pomohl, ale pochop to, mám doma jen poradní hlas. A někdy ani ten ne. Zrovna jsem dokončil svůj nejnovější verš. Nezajímá tě?“ mával současně papírem i tužkovým špačkem.
Copak jsem mu mohl říct ne? „Ále jó,“ uslyšel ode mne nepřesvědčivě. Neváhal ani vteřinu a začal procítěně recitovat: Žádné chmury, žádné laso, dokud máme mladé maso. Život je přec krásná věc, proč hned myslet na věnec?
Vypadal jako někdo, kdo zcela nedávno prožil cosi nádherného a výjimečného. Hned mi bylo jasné, co asi. Myslete si o mně, co chcete, třeba že jsem odporný a škodolibý. Ale já to v té chvíli popelářově kredenciózní, protivné a tvrdohlavé manželce přál. Dokonce jsem se přistihl, jak v duchu říkám: „Patží ti to, Maženo.“
Žádné komentáře:
Okomentovat