Část sedmnáctá: LÁKADLO JMÉNEM JEDNONOHÁ
„Vykašlete se na ně, stejně jsou všichni neuvěřitelně hloupí. Přijďte k nám a pište o nás, my vám nic vyčítat nebudeme...“ „Co máte z nějakých Kundýskových, stejně je to strašné jméno. Když vás nechtějí, nevnucujte se jim. U nás taky najdete pomalované bytové dveře, a mnohem horšími kresbami, než je nějaký obyčejný kosočtverec...“
Takový a podobný obsah měly dopisy, které jsem dostal po posledních dvou dílech tohoto Kundýskovic seriálu. Napsali mi třeba Penisovi, Zadečkovi, Honimírovi či Hulibrkovi. Psaní přišla taky od Zvrácených, Rozhoďnožkových, Tříňadrových nebo Poskokových. Některé autorky (neboť pisatelkami byly výhradně ženy) šly dokonce tak daleko, že se mě snažily nalákat a přesvědčit charakteristikami členů jejich domácnosti.
Třeba paní Jelena Jednonohá. „Za to své hrozné jméno se manželovi důsledně mstím nasazováním parohů. Často a moc ráda. Dvanácterákem se stal už dávno,“ podařilo se mi rozluštit její azbukové písmo. „Kromě dědy máme taky sklerotickou babičku. Každý čtvrtek svého manžela přesvědčuje, že ten den je zelený, a vaří mu špenát z trávy natrhané před barákem. Jedna dcera má vážnou známost s Číňanem, druhá miluje komáry. Prý proto, že dovedou tak krásně a vytrvale píchat,“ napsala mi paní Jelena.
Přiznám se, že mě to zaujalo. Stejně jako dopis od Hvězdoslavy Krátkozraké. „Manžel je budižkničemu, který by mohl aspirovat na titul mistra světa v povalování se na gauči. Syn už světovým šampionem je. Na měření sil v onanii jsem jej totiž připravila tak skvěle, že nenašel přemožitele. Nevím, jak se to mému muži tenkrát povedlo, ale porodila jsem taky dvojčata. Holky jedna bez druhé nedají ani ránu. Teď se rozhodly, že budou chodit se stejným mužem,“ dočetl jsem se.
Probíral jsem se těmi dopisy a přemýšlel, co s tím. Mám na Kundýskovy kvůli uražené matce Máně hodit síť zapomnění a načnout úplně jinou kapitolu? S kým? Myslel jsem na to ve dne v noci, nedalo mi to spát. Myšlenky na budoucnost tohoto mého rodinného seriálu mě neopouštěly ani při bloumání městem.
Také proto jsem jednou málem hlavou zboural sloup pouličního osvětlení. Byla na něm připevněná cedule s kostrbatým, mně povědomým písmem. „Zaběhl se jezevčík slyšící na jméno Pajda. Poznávací znamení: žere kapesníky, na pravé přední noze má postříbřený náramek. Nálezce čeká odměna.“
Bylo rozhodnuto. Pajdu musím stůj co stůj najít a vrátit ho té povedené uražené rodince. Žádnou peněžní odměnu nechci. Budu požadovat něco úplně jiného. Mnohem, mnohem levnějšího.
Žádné komentáře:
Okomentovat