Už přesně nevím, kolik nám tehdy bylo let. Devět? Deset? Možná i jedenáct. Sice jsme již věděli, že nějaké ty rozdíly mezi chlapci a děvčaty existují, ale zatím se nám je ještě spatřit nepodařilo. Hra na doktory byla tou nejlepší - a tehdy taky jedinou - příležitostí.
Já měl štěstí. Mladší kamarád Jirka z našeho vchodu chodil do třídy s jistou Janičkou. Hru na doktory tenkrát zorganizoval on. Ve vrbičkách za železniční vlečkou, v místech, která nepřipomínala lékařskou ordinaci ani v nejmenším. Nebylo to zadarmo. Janička sice svolila, že se svlékne a nechá se prohlédnout, ale Jirka jí musel na oplátku slíbit, že až dospějí, tak si ji určitě vezme za ženu.
Kamarád nezklamal. Souhlasil. Dokonce horlivě a opakovaně. Zatímco doktor Jirka důkladně prohlížel pacientku, já byl nezúčastněným pozorovatelem. Hodně zvědavým. Nebo spíše zvídavým?
"Jsi úplně zdravá," prohlásil na závěr svého vyšetření Jirka. "To je dobře," řekla tenkrát ve vrbičkách Janička a začala se dožadovat obrácení rolí. Jenže Jirka odmítl a byl neústupný. Ve chvíli, kdy dívka na sebe ještě soukala své svršky, obrátil se na mě: "Jdeme, ne?"
Zatímco jsme kráčeli k domovu, z vrbiček se ozývalo Janiččino úpěnlivé volání: "Ale vezmeš si mě za ženu, že jo? Vždyť jsi mi to přece slíbil!"
1 komentář:
A jak to dopadlo? Splnil svůj slib? J.
Okomentovat