Černovlásky prý bývají vášnivé, blondýnky něžné, brunetky od každého něco. A co rusovlásky?
V dávných dobách mého mládí to tvrdívali starší a zkušenější: skutečných rusovlásek je málo. A hned dodávali: kdo nepoznal zrzavou, neví co je láska. Musím se přiznat, že jsem si o tom tenkrát myslel své. Já totiž pošilhával hlavně po blondýnkách – a nejen proto, že vtipy o nich byly ještě kdesi na houbách.
Dlouho mi nebylo přáno. Blondýnek se jaksi nedostávalo, zato brunetek se vyskytovala nadúroda. Černovlásek bylo snad tak akorát. Přiměřeně. A pak se ta blonďatá vysněná princezna konečně objevila. Mladá, dobře vyvinutá, žádoucí a vstřícná. Jenže málo zkušená, postrádající něžnost, zato hladová jako filmová rostlina Adéla a očekávající snad zázraky či co.
Mé dlouholeté trpělivé čekání na blonďatou něžnost zkrátka skončilo zklamáním. Žádný kouzelník s pohádkovou hůlkou jsem nebyl a ono zlatovlasé nenasytné médium potřebovalo přinejmenším Davida Copperfielda. Na to se bohužel nedá zapomenout.
Tenhle zážitek bych ze svého života nejraději nenávratně vymazal. Jenže i ta nejtvrdší pryž či počítačové delete jsou na něj krátcí. Naopak se to zklamání čas od času do mé hlavy škodolibě vrací, připomíná a vysmívá se mi.
Říká se, že černovlásky bývají vášnivé, blondýnky něžné, brunetky od každého něco. Potvrdit to nemůžu. Já totiž nevím, co je láska. A obávám se, že se to už nikdy nedozvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat