Mnozí muži tvrdí, že vášnivou ženu lze zaručeně poznat. Podle chování i určitých tělesných znaků. Ale je tomu tak skutečně?
Vášnivka. Sen většiny mužů. Ale jak to s co největší pravděpodobností odhadnout a nemít z toho později problémy nebo dokonce trauma? Ženy to tuší a chlapi vědí: Muži si mezi sebou vyprávějí zaručené zprávy o tom, jaká ženská je v posteli nejvášnivější. Riskuji, že přijdu o pár známých nebo dokonce kamarádů. Ale povím vám, co jsem za svůj už poměrně pokročilý život vyslechl. A třeba i to, co jsem taky zažil.
Z mládí si dobře pamatuji první poučku starších kamarádů: chceš-li ženu vášnivou, podlož si ji kopřivou. Pravda, byli to puberťáci, a já to nikdy nevyzkoušel. Později, už ve zralejším věku, mě zkušenější vrstevníci ohromovali tím, že nejlepší ženské jsou ty se snědou pletí a alespoň náznakem knírku na horním rtu. „To byla divočina,“ vzpomínali na chvíle strávené s takovými ženami. Byl jsem naivní a věřil jim to. Přiznávám, že tenkrát tak trochu i záviděl.
Pak jsem narazil na Tondu. Kolegu v práci. O hodně staršího, zkušenějšího, života znalého a taky poměrně rozumného. „To máš jednoduchý,“ říkal. „Stačí zahrát na city, oblbovat, oblbovat, ukecávat a ukecávat. Pak ti ženská rychle ve všem vyhoví a když jí ve správné chvíli zabrnkáš na tu správnou strunu, nestačíš se divit,“ dodal tenkrát.
Teprve mnohem později přidal ještě jednu radu. „Pokud chceš divošku, vykašli se na nějaké knírky nebo snědou pleť. Největší vášnivky poznáš hlavně podle chůze. Zajímej se o ty, které při ní dávají špičky co nejdál od sebe. To jsou ty pravé postelové artistky, umělkyně a divošky,“ poučoval mě.
Tonda, ten skutečný znalec žen, ještě žije. Je mu, počítám-li dobře, už přes osmdesát. Vzpomněl jsem si na něj mnohokrát. Ti, co mluvili o vášnivých ženách se snědou pletí a s knírky pod nosem, možná nelhali. Pravdu měli třeba i ti, kteří upřednostňovali takzvané ošklivky – prý vděčné a taky proto i hodně pohybově nadané.
Ale Tonda se svou teorií o ženské chůzi u mě na celé čáře zvítězil. Nejméně v jednom případě. Fakt to stálo skutečně za to. Díky, Tondo. A tobě taky, Zdeňko – i když už je to hodně dávno…
Žádné komentáře:
Okomentovat