František Medvěd byl muž středního věku, nesmírně aktivní a shánčlivý. Hlavně pro sebe. Neudělal snad jediný krok bez své medvědice. Tak kolegové v redakci říkali objemné tašce, kterou neustále nosíval.
Když se ho kdysi kdosi zeptal, k čemu je mu dobrá, zapráskal svým mrožím knírem a bez uzardění odpověděl: "Nikdy nevíš, kdy se k čemu nachomýtneš, co kdy na služební cestě nebo někde jinde dostaneš. A do čeho bych to pak dal?"
O svých úlovcích nikdy nemluvil. Čas od času v medvědici něco bylo, ale majitel svou věrnou dvouuchou družku pečlivě zavíral a obsah důsledně střežil. Na druhý den se s ní pak objevil v práci zas. Byla splasklá, evidentně prázdná a připravená k další akci.
"Trošku ho vyškolíme a vytrestáme," nadhodil jednou kterýsi ze spolupracovníků. A hned ostatní seznámil s připraveným scénářem. Zanedlouho objevil Medvěd ve své poště nabídku jistého zemědělského podniku. Firma v ní informovala o převratné novince: hlávkových salátech, které po prvním řezu znovu dorůstají. Někteří jedinci dokonce i dvakrát.
Medvěd ten den evidentně ožil. Zkušeně si naplánoval služební cestu do místa, kde zemědělci sídlili. "Přivezu bombastický článek, budete zírat," vykřikoval. Po návratu mu jaksi do řeči nebylo. A článek, který odevzdal, se týkal jarních prací v úplně jiném zemědělském podniku.
"Škoda, že jsme u toho nemohli být," říkal pak autor scénáře, jehož kamarád působil v oné zemědělské firmě. "Medvěd tam prý přišel a hned si řekl o saláty. Když neuspěl, vyřvával, že jsou lakomci a podvodníci," tlumočil autor scénáře slova svého kamaráda - zemědělce.
A Medvěd? Rychle se z toho otřepal. Dál chodil se svou medvědicí a čas od času ji něčím naplnil. Čím, to zůstávalo záhadou. Jen jedno je jisté: saláty na několik řezů to určitě nebyly.
Žádné komentáře:
Okomentovat