Život v brněnském Bronxu je pestrý. A někdy přináší i šoky.
Ze zamyšlení mě na ulici v brněnském Bronxu vyrušil tenký dětský hlásek: „Dobrý den, pane. Prosím dejte cigaretu.“ Malá cikánečka. Rozhodně jí nebylo víc než šest. Chtivě se dívala na jeden z hřebíků do rakve v mé ruce a čekala.
„Žádnou cigaretu. Možná bych ti dal tak jedině lízátko,“ uslyšela ode mě. Zatvářila se zklamaně, ale přitom taky zarputile a bojovně. Jen tak vzdát se jí evidentně nechtělo. „Lízátko nechci. Dejte cigaretu,“ zopakovala svou prosbu. Měla smůlu. „Nechceš lízátko, nebude ani cigareta,“ snažil jsem se ukončit nenormální debatu.
„A když bude lízátko, bude taky cigareta?“ s nadějí v hlase překazila můj zřejmě chabý pokus cikánečka a statečně dál cupitala vedle mě. „Nebude nic,“ zvýšil jsem hlas a přidal do kroku. Začala cosi brebentit v romštině. Tento jazyk neovládám, ale bylo mi jasné, že o žádnou pochvalu nejde. Přesto se mi ulevilo. Bohužel jen na chvíli.
O dva rohy dál mě oslovil asi desetiletý kluk (že by její brácha?). „Pane, dejte cigaretu. Zaplatím vám ji,“ napřahoval ke mně dlaň s pětikorunou. Hladina mé trpělivosti rychle a nezadržitelně klesala. „Když máš peníze, tak si běž nějakou kusovku koupit,“ vyhrkl jsem na něj. Malý Rom namítl: „Kusovky se už neprodávají. Je to zakázané. A taky jsem moc malý, neprodali by mi.“
Sám nevím, co mě to popadlo, ale najednou ze mě vyjelo: „No tak běž za tatou. Třeba ti cigaretu dá. Nebo mu nějakou seber.“ Kluk se na mě zklamaně podíval a řekl: „To nejde. Tata mě poslal, abych mu cigaretu sehnal. A tady tu pětikorunu jsem si vzal z kapsy jeho kalhot, aby o tom nevěděl.“
Začalo mi ho být líto. Přesto jsem mu tu cigaretu nedal. Na nejrůznější historky jsou totiž tihle snědí kluci mistři.
Žádné komentáře:
Okomentovat