Bratři – dvojčata k nerozeznání – se rozhodli, že si na noc vymění manželky. Bez jejich vědomí.
Petr s Pavlem byli dvojčata k nerozeznání. Už odmalička nedali jeden bez druhého ani ránu. Všude chodili spolu, stejně je oblékala maminka a později i oni sami sebe. Chodili do stejné třídy, stejného gymnázia a dokonce vystudovali i stejný obor na vysoké škole. Spolu se vypravovali také za děvčaty.
Nebylo tedy divu, že měli i společnou svatbu a postavili si pěkný dvojdomek. V něm si žili se svými manželskými protějšky šťastně a spokojeně – skoro jako v pohádce. Jen po dětech žádný z nich netoužil. Proč, to věděli jen oni sami. Možná i proto, aby měli víc času a prostoru na své jedinečné a proslulé žertíky. Terčem jednoho z nich se staly také jejich manželky.
„Co kdybychom si je vyměnili? Jen na chvilku. Na jednu noc. Bude sranda,“ navrhl jednou Petr. Pavel neprotestoval. „Ale naše ženy by to neměly v žádném případě vědět a už vůbec ne poznat,“ řekl. Bratři nikdy neponechávali nic náhodě. Proto se bez prodlení začali seznamovat se svými večerními i nočními zvyky. Do všech detailů.
Za pár dnů svůj plán uskutečnili. Ráno pak odešli do práce a těšili se na večer, až spolu výsledek žertíku vyhodnotí. Netušili však, co se děje u nich doma. Jejich manželky se tam spolu sešly na pravidelné ranní kávičce a významně na sebe pohlédly. „Můj muž nebyl dneska v noci ten můj,“ zahájila debatu Petrova žena. „A tvůj byl zase můj,“ zareagovala Pavlova choť.
Byly rozumné a nedělaly z toho žádnou vědu. Jen si ujasnily, jak na záměnu přišly. „Vždycky jsem si myslela, že jsou fakt stejní. Úplně všude. Ale nejsou,“ konstatovala Petrova manželka. Pavlova žena se zasmála. „Tak toho jsem si v té dost divoké noci nevšimla. Já tvého manžela odhalila podle něčeho jiného. Pavel totiž nikdy nechrápe.“
Žádné komentáře:
Okomentovat