Celý život se na něco těšil a říkal si, že jednou bude líp. Jenže nebylo.
Život není peříčko. Tu větu slýchával často v raném dětství od své babičky, k níž jezdíval na prázdniny. Teď seděl přede mnou na invalidním vozíku, vyprávěl svůj životní příběh a já nevěděl co s očima. Teorii o tom, že invalidy a postižené nemáme litovat, znám. Jenže nějak mi to nešlo. Litoval jsem ho tedy alespoň v duchu – i když mám pocit, že to stejně poznal.
Vyrůstal jen s matkou, svého otce nikdy nepoznal. Máma se nějakou dobu snažila vytvořit mu ten správný domov. Jenže ani jeden z oněch náhradních tátů nebyl ten pravý. Pak rezignovala a dala přednost alkoholu. Malý kluk – říkejme mu třeba Vláďa – skončil v dětském domově. Babička totiž mezitím zemřela. Větší kluci ho šikanovali, děvčata z něj měla srandu.
Život není peříčko, opakoval si mnohokrát babiččina slova. Jednou bude líp, přesvědčoval se a těšil se na to. Bylo. Jenže jen na chvíli. Na hodně krátkou chvíli. To když si vzal dívku, kterou bezmezně miloval a s níž měli kluka. Dítě krátce po porodu zemřelo, manželka se s ním rozvedla. Nešel matčinou cestou, nezačal svůj hořký život utápět v alkoholu. Spřátelil se s mladým mužem, s nímž se seznámil v mototuristickém klubu.
Připadalo mu, že se znají odjakživa. Na klub záhy zapomněli, o to častěji dělali výlety na místa, která je něčím zaujala a přitahovala. A pak se to stalo. „Dneska nech auto doma, pojedeme jen mým,“ postavil Vláďu před hotovou věc kamarád. Smetl je opilý řidič náklaďáku. Kamarád nepřežil, Vláďa ano. Za cenu ztráty obou nohou.
Teď tady seděl přede mnou na invalidním vozíku, dovyprávěl svůj dosavadní životní příběh a já pořád nevěděl co s těma svýma zatracenýma očima. Promiň, Vláďo. Půjdeš rovnou do nebe. V pekle jsi už byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat