Bývají mladí, plní sil. Natahují ruku a ptají se: „Nemáte nějaké zbytečné drobné?“
Kdysi hodně dávno jsem zažil v Rumunsku šok. Před jednou z hospod tam byl na zemi o zeď opřený beznohý žebrák. Před sebou měl klobouk. Mlčel, jen očima prosil o peníze. Když jsem šel kolem toho místa podruhé, držel svůj klobouk v zubech a plazil se. Dovnitř do hospody. Běhal mi tenkrát mráz po zádech. A běhá mi dál kdykoliv, když si na to vzpomenu.
Od té doby se tady u nás doma mnohé změnilo. I my už máme žebráky. Máme jich dokonce tolik, že bychom je mohli úspěšně vyvážet. Mnozí jsou mladí, plní sil. Se psy po svém boku natahují ruku a neúnavně, donekonečna se ptají: „Nemáte nějaké zbytečné drobné?“ Případně někdy dodávají: „Můj pejsek má hlad. Už dva dny nežral. Přispějte mu na jídlo.“
Jiní mladíci zase posedávají na ulicích s kytarou či foukací harmonikou v ruce. Při své často hrůzné produkci (třeba i v angličtině) spokojeně hledí, jak jim soucitně se tvářící kolemjdoucí házejí peníze. A „hudebníci“ se v duchu pravděpodobně z plných plic a hodně nahlas smějí.
Můžete si o mně třeba myslet, že jsem necita, ale od jisté doby se tímto způsobem o žádné drobné nepřipravuji. Jistou dobou byla akce, o níž jsem si přečetl v nejmenovaném deníku. Dva mladí novináři se namaskovali a v chladném listopadovém dni si s kytarou zahráli na žebrající. Na třech brněnských hodně frekventovaných místech tak strávili necelé tři hodiny.
Výsledek? Nikdo z policistů ani strážníků si jich po celou dobu nevšiml, ve svém žebravém obalu od hudebního nástroje nakonec napočítali více než čtyři sta korun. Vydělali přes stovku na hodinu. Na rozdíl od jiných tyto peníze nešli propít, ale koupili za ně pelíšek pro psa do městského útulku.
Od té doby jsem už mockrát přemýšlel: Jsou někteří žebráci skutečně žebráky? Nebo jen mají tu takzvanou tulení nemoc a nechce se jim pracovat? Jak byste na tuhle otázku odpověděli vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat