Alkohol je špatný rádce. Předlistopadový krimipříběh.Ráno padla na město mlha. Pouliční světla už zhasla a pod okny domu zbyla jen vážná šeď dne. Vážná jako smrt. Jan Daniel si protřel dosud ospalé oči a jen nerad se vzdal příjemného tepla lůžka. Žízeň však byla silnější. Když ji uhasil, zamířil zpátky do pokoje. „Hano, vstávej,“ vyzval v ten předvánoční den svou čtyřiatřicetiletou družku. Neměla se k tomu. Po chvíli zavolal znovu, silněji. Zase marně. „Tak sakra budeš konečně vstávat?“ přiskočil a zacloumal s ní.
Zbytečně. Hana Sršilová byla mrtvá.
***
Začalo to před třemi roky. Tu ženskou znám, napadlo Jana Daniela, když před sebou v jedné z brněnských ulic spatřil povědomou tvář. Kde jen jsme to spolu dělali? – snažil se rozpomenout. Ále, vždyť je to jedno, mávl rukou. Všiml si totiž podstatnější věci: ti dva muži, kteří ženu doprovázeli, ji někam vlečou.
„Nechte ji,“ zasáhl. K jeho překvapení neprotestovali. Proč, to zjistil vzápětí: Hana Sršilová sotva stála na nohou. Byla opilá, neustále cosi mumlala, ale rozumět jí nebylo jediné slovo. Jak se jmenuje, zjistil až ráno.Tehdy se představila, hned nato svému hostiteli nabídla: „Cikánečku, zůstanu u tebe. Chceš?“
Neodmítl. Nedávno se rozvedl, nepřítomnost ženy v bytě byla znát. Té, která teď seděla před ním, všechno po pravdě řekl. Začal velkým počtem svých známostí, mezi nimiž byla samá bílá děvčata a jen jediná Romka. Pokračoval manželstvím, z něhož vzešli dva synové. Pavla, jak se jeho bývalá jmenovala, byla tělesně postižená – epileptička s částečně ochrnutou rukou a nohou.
„Kams dal oči? Ty, zdravý chlap?“ divili se jeho příbuzní a známí. Manželčin otec, ředitel, se nedivil. S manželkou dávali Janovi nepokrytě najevo, že jejich jediná dcera si mohla – a měla – vzít někoho úplně jiného.
Pravda, sem tam ji uhodil. Když neposlouchala. „Vždycky pak utekla k mamince a dělalo jí dobře, když jsem si tam pro ni přišel a odvedl ji zpátky domů. No vidíš, vydrželo nám to šestnáct let. Rozvedli jsme se kvůli blbosti. Hádce, jaký dárek koupíme k narozeninám tchýni,“ vyprávěl Daniel Haně.
Tu to moc nezajímalo. Bylo pro ni podstatné, že má kde bydlet. Právě se totiž rozváděla. Aspoň si nemáme co vyčítat – pomyslela si. Nahlas se ale tuhle myšlenku říct neodvážila.
***
Žili spolu a jejich pracovní morálka připomínala dubnové počasí. Byla stejně tak proměnlivá. Především Sršilová stále častěji střídala zaměstnání, až nakonec přestala pracovat úplně. O to víc pila. Kdo by v ní hledal bývalou aktivní sportovkyni?
„Za to může Sršil, to on mě naučil chlastat,“ tvrdila svému druhovi, který už odmítal alkohol pro ni platit. „A za to mu ještě svěřili do péče naše děcko,“ dodávala Hana.
„Půjdeš na léčení,“ rozhodl jednoho dne Daniel. „Taky jsem tam byl. Pít jsem sice nepřestal, ale od té doby aspoň nedělám binec a už se taky nervu,“ narážel na svých dosavadních třináct pobytů na záchytce a čtyři podmíněné tresty za rvačky a ublížení na zdraví.
Co řekl, prosadil. Dvakrát se spolu se Sršilovou objevil v ordinaci. Víckrát se mu však družku na ambulantní léčení přivést nepodařilo. „Jak myslíš. Když nechceš, tak půjdeš z domu,“ sdělil jí rezolutně. Několikrát ji skutečně vyhnal. Pokaždé se vrátila.
„Žádné peníze ti nedám, prochlastávat je nebudeš,“ byl neoblomný alespoň v něčem. Jeho družka si je tedy obstarávala jinak. Prostřednictvím svého těla. Třikrát ji při tom Daniel přistihl. Dotyčného kamaráda vyhnal, s Hanou si to vyřídil tak, jak byl zvyklý. Ručně.
„Nebuď směšný,“ pověděl jednou Janovi u piva kamarád, jemuž se svěřoval s problémy týkajícími se Hany. „Víš, jak jí říkají U zvonu? Gulášovka. Jo, a ještě něco. Když nemá prachy na chlast, pije okenu. O tom jsi věděl?“
Daniel zbledl, oči se mu zúžily vztekem. Kdesi uvnitř v sobě měl už nějakou dobu hlubokou jizvu. Ta se teď ještě prohloubila.
***
Kalendář ukazoval pátek, šestnáctého prosince.
Jan Daniel po ránu dlouho neuvažoval: zítřejší svatba synovce Pavla je dost pádným důvodem, aby se na ni pořádně připravil, aby dnes nešel do práce. „Půjdeš mě omluvit,“ přikázal Haně. Ta z cesty do stavebního podniku nadšená nebyla. „Mám ti pomoct?“ napřáhl Daniel pádnou ruku, o které už věděla své. Raději se oblékla a odešla.
Hodiny v té chvíli ukazovaly pár minut před dvanáctou. Jejich ručičky ukrajovaly pravidelným tempem ze zbytku dne. „Kde jen může tak dlouho být?“ přemýšlel odpoledne, večer i pozdě v noci Daniel. Usnul, aniž by se jejího návratu dočkal.
***
„No konečně,“ řekl si, když se do ticha, panujícího v sobotu dopoledne v bytě, zařízl ostrý zvuk zvonku. „Teď mi to všechno pěkně vysvětlíš.“
Za dveřmi však stál synovec Pavel. „Jdu si pro tebe, abys tu mou svatbu třeba nezmeškal,“ vysvětlil svůj nečekaný příchod. „Obleč se a vyrazíme,“ pobídl strýce. O Sršilové nepadlo jediné slovo. O něco později Daniel pochopil, proč. Slavila už od časného rána v bytě svatebčanů. „Kdes byla?“ udeřil na ni.
„Kde by...spala jsem u našich známých...u Římalů,“ soukala ze sebe prostřednictvím už málo ohebného jazyka. Lesknoucíma se očima hleděla kamsi do rohu místnosti. „Jen aby,“ zapochyboval její druh, ale plně se oddal oslavám.
Přibývalo vypitého alkoholu, přibývalo veselí. Mnohým přítomným to rozvázalo jazyk. Mezi zpěvem a tancem se povídalo o všeličem. Taky o ženách. „A jak se mají paroháči?“ ozvalo se v místnosti pojednou. Nebylo pochyb: otec ženicha ta slova adresoval Janu Danielovi.
Ve vypjatých situacích obrůstají i obyčejná slova ostny a krutě zraňují. Natož takováhle, navíc pronesená v přítomnosti mnoha posluchačů. „Dej si bacha,“ řekl ledovým hlasem adresát. „Nerozčiluj se, však to zůstalo doma, ona u nás byla přes noc jen s Vojtěchem,“ smál se dál švagr. „Jen s Vojtěchem,“ opakoval jméno jednoho ze čtyř Danielových bratrů a sedmi sourozenců. Bratra o šest let staršího.
„Hano, domů!“ rozhodl okamžitě Jan a odebral se s družkou do svého bytu, nacházejícího se jen o pár desítek metrů dál. Tam začal výslech.
„Spala jsi s ním? Chci slyšet pravdu!“ Sršilová všechno popřela. „Výprask si stejně zasloužíš,“ zdůvodnil pár facek, které jí dal. „Na svatbu už nepůjdeš, vypereš moje kalhoty, které sis bez dovolení vzala a zašpinila je,“ uložil družce. Sám se mezi svatebčany vrátil.
Švagr tam od svého tvrzení neustoupil. Daniel vypil nepočítaně piv a taky asi dva litry vína. Kolem šesté večer se vydal domů. Na kontrolu. Hanu našel u televize. „Nepereš? Nepracuješ?“ Zbil ji znovu. „A teď půjdeš se mnou. Chci vědět, jak to všechno bylo.“
Bratr Vojtěch se po pronesené otázce jen ušklíbl. „Jestli jsem s ní spal? Spal. A co má být?“ Daniel zatnul zuby. Snažil se nedat na sobě znát, jak ho ta slova ranila, jak ho ponížila. Nechtěl však dělat ostudu.
Zato před půlnocí, po návratu domů, v něm zlost vzkypěla znovu. Naplno. „Potupilas mě, ponížila před celou rodinou, nic jiného si nezasloužíš,“ vykřikoval a bil Sršilovou rukama, násadou od smetáku, nešetřil ani kopanci. Rozbil jí o hlavu dřevěnou kuchyňskou židli, vyplácel ji naplocho těžkou mačetou, kterou měl doma na štípání dřeva. Soused za tenkou zdí pavlačového domu zesílil zvuk u televizoru.
Pak se Daniel alespoň trochu uklidnil. Oba ulehli do postele. „Tohle už ti neodpustím. Zítra půjdeš z domu. Tentokrát definitivně,“ upozorňoval Sršilovou, vzlykající do polštáře. Až k ránu se neprovzlykala. Vyhnání z domu se nedočkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat