Ať už měl sedmnáctiletý Jirka představy o ztrátě svého panictví jakékoli, všechno se semlelo rychle a nečekaně. Dvaadvacátého února, v lese, na sněhu. Mladík se v této milostné hře nestal režisérem ani představitelem hlavní role. Byl jen pouhým statistou.
Chodil už pár týdnů s dívkou z nedalekého městečka. No, chodil... Dojížděl za ní vlakem. Co nejčastěji. Společně strávené chvíle byly oběma vzácné a tak se nejednou stalo, že Jirka stíhal vlak domů jen taktak. Pak mu jednou v sobotu ujel. "Nevadí, pojede další. Pojďme se ještě projít," navrhla Jana. Vzala svého milého za ruku a vedla ho směrem k nedalekému lesíku na kopci nad nádražím.
Jirka si připadal jako ve snu, když Jana našla v lese ostrůvek beze sněhu, když ho požádala o bundu, kterou pečlivě rozložila na zemi. Pak už šlo všechno ráz naráz. Bývalý panic si najednou připadal jako pán tvorstva, jako člověk, jenž teď může pohnout zeměkoulí. Ve vlaku cestou domů si v hlavě neustále přehrával ty dosud nepoznané milostné chvíle. Jenže nevychutnával si je dlouho. Doma zjistil, že nemá občanský průkaz. Musel z bundy vypadnout a zůstat tam někde v lese, napadlo ho.
Na druhý den odpoledne vyrazil do nedalekého městečka znovu. Nikoli za Janou, ale do lesa. Místečko lásky našel bez problémů, svou občanku ne. Nebyla tam. "Třeba se někde objeví," nadhodil postarší policista, který s Jirkou sepisoval protokol o ztrátě průkazu. Měl pravdu. Po pár dnech našel mladík ve schránce předvolání na policejní oddělení v městečku. Věc: ztráta občanského průkazu, stálo v něm.
Tenhle policista byl poměrně mladý a evidentně si záležitost vychutnával. Bavil se při ní. "Kde jste tu občanku ztratil? A co jste tam vlastně dělal?" vyptával se. Po zaplacení pokuty Jirkovi nakonec prozradil, že průkaz našel v onom lese jistý důchodce. Přibližně půl hodiny předtím, než tam po něm začal pátrat expanic.
"Kdyby byl ten důchodce normální, tak mi občanku přiveze. Vyrovnal bych se s ním, stejně jsem musel platit pokutu. Ušetřilo by mi to nervy i trapné chvíle na policii," říkal později Jirka Janě. Ta mlčela, tvářila se souhlasně, ale měla co dělat, aby se nezačala nahlas a hodně smát.
Žádné komentáře:
Okomentovat