Řidič vojín Hlaváček byl takový obyčejný kluk z dědiny. A taky trochu exot. Neměl žádné záliby, na čtoucí spolubojovníky se díval s pohrdáním. „Proč to děláte? Je to jen ztráta času. Já si vystačím s pivem a procházkami po lese,“ říkával.
Když jel po roce poprvé z vojny domů, na dovolenou, byl evidentně nesvůj. Dlouho se loučil se všemi kamarády, jako by už ani nepočítal s návratem. Leč po dvou týdnech se objevil. Rozesmátý, šťastný a spokojený. „To bylo něco,“ vykřikoval při vybalování proviantu přivezeného z domova.
„Kluci, představte si, co se mně ve vlaku stalo. Viděl jsem lidi, jak pořád korzují sem a tam kolem mého kupé. A pak jsem zjistil, že chodí do jednoho z vagonů, v němž je restaurace. Tak jsem tam taky šel. Na jedno,“ líčil Hlaváček.
A pokračoval. „Jenže jsem nějak nemohl otevřít ty dveře na konci vagonu, abych se dostal do jiného. Lomcuju s něma, dávám do toho veškerou svou sílu, ale pořád nic. Asi jsou zaseknuté, napadlo mě. Už jsem to chtěl vzdát, když přicházel z druhé strany nějaký člověk. Představte si, ty dveře se neotevíraly takhle,“ naznačil rukou pohyb k sobě a od sebe, „ale takhle.“ Oběma rukama máchl do stran. „Věděli jste to?“ zeptal se.
Pak kamarádům nabídl přivezené pečené maso. Kluci se jen olizovali. Když dojedli, z ničeho nic se ve světnici ozvalo: „Haf.“ Vzápětí znovu: „Haf, haf!“ To kuchař vojín Švandrle jako jediný poznal, čím si vojáci právě naplnili žaludky. Některým chvíli trvalo, než to pochopili. O to rychleji pak vystartovali směrem k záchodům. Zatímco ve světnici přibylo štěkajících z řad těch otrlejších, toalety zažívaly nával. Toho večera na nich bylo narváno.
Žádné komentáře:
Okomentovat