V HLAVNÍ ROLI ÚSPORY

O vdově Pošvové lidé říkali, že je nenasytná a věčně hladová. Neměli tím na mysli stav žaludku, nýbrž její lačnost po penězích. Shodovali se na tom všichni, kdo ji alespoň trochu znali. A dlužno říct, že v tomto případě to nebyly žádné pomluvy. Ti lidé se skutečně nemýlili.

Vdova ve středních letech se už nějakou dobu cítila hodně osamělá. Snila o muži, jenž by patřičně oživil atmosféru v jejím domku. Fyzicky i finančně. Jednoho dne objevila v novinách inzerát, jehož text splňoval ženiny představy v podstatě beze zbytku. „Pětačtyřicetiletý zachovalý muž hledá hodnou osamělou ženu přiměřeného věku. Nabízím pětileté úspory,“ psalo se v něm.

Pošvová neváhala ani chvilku. Okamžitě sedla a na inzerát odpověděla. Vylíčila se v těch nejrůžovějších barvách, v dopise ani trochu nešetřila popisem své zničující osamělosti, vychvalováním kuchařského umění i pečlivě propracovanými pocity tělesného strádání. Pak už jen doufala, věřila, těšila se a netrpělivě vyhlížela listonoše. A slavila úspěch. Jednoho dne se odpovědi dočkala. Takové, v jakou doufala.

Železo se má kout, dokud je žhavé, říkala si vdova. Proto neznámého muže obratem pozvala na návštěvu k sobě domů. Když otevřela vchodové dveře svého pečlivě vycíděného domku, stál za nimi urostlý a dobře oblečený chlap, jenž na oněch pětačtyřicet let ani zdaleka nevypadal. Teď a nebo nikdy, našeptávalo cosi v hlavě Pošvové. Nasadila všechen svůj šarm a podpořila jej královskou večeří.

A nejen to. Povedlo se jí dokonce bez vážnějších potíží onoho muže vmanévrovat i do své postele. Když bylo po všem, vytasila se s druhým bodem svého plánu. „Bylo to nádherné, miláčku. Nevysvětluj si to špatně, ale taky by mě zajímalo, jak je to s těmi tvými pětiletými úsporami,“ zašvitořila. Nápadník se na ni podíval a mile se usmál. „Co by mělo být? Jsou už tvoje. Vlastně v tobě, miláčku,“ odpověděl.