Čas od času takové lidi potkávám. Čímsi na sebe upozorňují už na dálku. Různými gesty, neobvyklým chováním, případně hodně zajímavým oblečením. Zkrátka magory, jak by někdo řekl. Tohle slovo sice taky občas použiju, ale přiznám se, že je rád nemám. Je pro mě synonymem pro úplně jiné lidi než pro samomluvce, o nichž chci psát.
Jak už jsem řekl, na muže a ženy trpící samomluvou v ulicích našeho velkého města občas narazím.
Tuhle jsem ale měl štěstí (dá-li se to tak nazvat). Potkal jsem za jediný den hned tři. První z nich byla postarší žena. Stála u dlouhé šedé zdi, u nohou jí ležela velká splasklá nákupní taška. Hleděla na budovu naproti a mohutným hlasem vykřikovala: „Říkám ti, že tady bude v případě války vojenský lazaret. Vyléčíme tam úplně všechny.“
O pár ulic dál si nešlo už zdáli nevšimnout přibližně padesátiletého muže. Kráčel rychlým krokem, hodně zeširoka, rukama přitom máchal málem až nad hlavu. Byl poměrně stručný, zřejmě se pouze povzbuzoval: „Ráz dva, ráz dva, ráz dva...“
A do třetice? Výstředně oblečený mladík jdoucí v mrazu s vlající šálou a rozepnutým kabátem, pod nímž měl jen košili. Svůj zpěv, či co to mělo být, prokládal hodně hlasitým opakováním dvou vět: „Proč jsem tam chodil? Už tam nikdy nepůjdu. Proč jsem tam jen chodil? Fakt už tam nikdy nepůjdu.“
Bývaly doby, kdy jsem podobným lidem tak trochu záviděl. Hlavně to, že určitě nemají žádné starosti, že si žijí v klidu v tom svém uzavřeném světě. Bývávalo. Závist je dávno pryč. Raději si chci řešit své každodenní problémy než se zabývat vojenskými lazarety, povzbuzovat se při rychlé legrační chůzi či litovat toho, že jsem někdy někam šel.
Den ode dne si víc vážím toho, že jsem zdravý a mohu žít naplno.
2 komentáře:
Babička jednoho mého kamaráda si taky mumlala pro sebe a jednou u oběda nad talířem se prý rozpovídala o tom, jak se nejlíp na záchodě "obsloužit" - jak velký kousek toaleťáku, kterou rukou a jak potom vstát s co nejmenší bolestí v kloubech. Příbuzní prý smíchy popadali...
a neměl pod šálou mp3?mobil se sluchátkama v uších?psa pod bundou?přiznám se, že po letech s dětmi okomentuju vše, co vidím a když se mnou nejdou, povídám to nevědomky psovi."Hele kravička"... přistihnu se,až se zastydím.ale snad mě to časem přejde.(nebo ne? a bude se mi někdo vyhýbat? to je hrůůza, budu se víc hlídat)
Okomentovat