Myslel si, že toho o sobě ví dost. Jenže opak byl pravdou. Věděl toho málo. Příliš málo. Jinak by se nemohlo stát, že vstoupí do další etapy svého života dveřmi, za nimiž ho místo vysněné lásky čekala jedovatá nenávist.
Už je zase tady, pomyslel si, když po dalším náročném pracovním dni přicházel domů. Aniž by si to uvědomoval, svěsil hlavu, v jakémsi obranném gestu ji vtáhl mezi ramena, nadechl se a vešel.
„To je dost. Kde ses tak dlouho toulal?“ uslyšel od té, od níž si toho kdysi tolik sliboval. „Skoč do obchodu, lednička je úplně prázdná. Jo, a taky mi dej nějaké peníze. Viděla jsem v obchodě nádhernou halenku,“ diktovala manželka.
Ležela v obývacím pokoji na gauči. Měla rozcuchané vlasy a na obličeji napatlanou jakousi masku. Takhle si v dětství představoval čarodějnice. Teď mám jednu doma, blesklo mu hlavou. Neodpustí si mít připomínky ani při milování. Naštěstí pouze vzácném – říkal si v duchu.
Mlčky vzal nákupní tašku a vydal se do obchodu. Cestou vzpomínal na zážitky s tou druhou. Mladou, nádhernou, chápavou, příjemnou, milou, ve všem mu vycházející vstříc. Už abych u ní zase byl, přál si nedočkavě.
„To ti to trvalo. Jak to, žes ráno neumyl nádobí? A podívej se na tu zem v kuchyni, jak je zapatlaná. Vytři ji,“ rozkazovala žena, která mezitím změnila polohu na gauči z jednoho boku na druhý.
Klečel na zemi, máčel hadr v kýblu, ždímal jej a usilovně plnil jeden z mnoha každodenních manželčiných povelů. Za těch několik let si už zvykl. Poněkud otupěl. A hlavně měl tu druhou, jež mu pomáhala přežívat a taky dokazovat, že život může být i pěkný a radostný.
Umýval podlahu a pokukoval po hodinách. Očima tlačil jejich ručičky dopředu.
Konečně se dočkal. „Jdeme spát,“ zavelela ta jeho čarodějnice. Lehl si co nejpohodlněji, zavřel oči a začal se těšit. Třeba se dnes se svou skvělou milenkou zase setká. Navštěvovala ho totiž pouze ve snech. Čas od času.
Žádné komentáře:
Okomentovat