Kamarád Vladimír tuhle vzpomínal na doby dávno minulé. Předlistopadové. Nemluvil o to, zda se měl tenkrát dobře nebo špatně. Tentokrát byla ústředním tématem jeho monologu čtyřprocentní menšinová komunita. Homosexuálové.
„Představ si, že poprvé jsem se s takovým člověkem setkal na vojně. Přijela za mnou dívka, v podchodu na Václaváku si potřebovala odskočit. Já na ni čekal a vtom se přede mnou objevil takový divný chlap. V ruce držel obyčejné, poněkud vytahané tepláky,“ vyprávěl Vladimír. A pokračoval: „Hltal mě pohledem a ptal se, jestli ty tepláky nejsou moje. Jestli jsem je neztratil. Po mé záporné odpovědi přeladil na jinou notu. Doslova. Zeptal se, zda mám rád dobrou muziku, že jí má doma spoustu a já si ji můžu u něj poslechnout.“
Kamarád se zahleděl kamsi do dálky (možná do minulosti) a nasadil úsměv. „Teď už se tomu směju, ale řeknu ti, že tenkrát mi moc veselo nebylo. Od toho slizkého oplzlého starého chlapa mě osvobodila až ta moje dívka, která byla na záchodě neskutečně dlouho,“ povídá Vladimír.
Tím ale jeho předlistopadové vzpomínky na členy menšinové komunity zdaleka nekončily. „Ten chlap v Praze mě snad něčím nařknul nebo co. Po vojně, v civilu, to začalo znovu. Jdu do hospody, piju v klidu pivo a přisedne si ke mně nějaký chlap. Od nich. Začne obtěžovat a já se ho nemohu zbavit. Zaplatím, jdu pryč, on za mnou. Pořád něco vrká, cvrliká a moje protesty jako by neslyšel. Musel jsem mu tenkrát utéct jako malý kluk,“ uslyšel jsem a dobře se bavil.
„Tobě se to směje, tys to nezažil,“ zašklebil se kamarád. „Já měl takových příhod snad desítky. Ten můj zadek na ně tehdy působil jako magnet. Ale časem jsem se naučil být tvrdý. Tedy slovně. Na některé to platilo, na jiné ne. Těm jsem musel začít vyhrožovat esenbákama,“ svěřil se mi Vladimír.
Já prohodil, že to přežil ve zdraví a že takováhle záležitost naštěstí nakažlivá ani návyková není. „To máš pravdu,“ zareagoval kamarád a pojednou zesmutněl. „Jenže...“ Další slova mu na chvíli uvízla v krku. „Jenže... nedávno jsem zjistil, že právě takový je můj syn. Dovedeš si to představit?“
Řekl jsem mu to popravdě. Nedovedu.
Žádné komentáře:
Okomentovat