Byl čas oběda. Lidé v restauraci se věnovali obsahu svých talířů, ticho rušilo jen cinkání příborů o porcelán. A ještě něco, či spíše někdo. Svým výrazným až nepříjemným hlasem muž středního věku, jenž okupoval jeden ze stolů spolu s přibližně stejně starými ženami. Klopil do sebe pivo za pivem, bavil nejen obě své spolustolovnice, ale proti vůli mnohých ostatních i celý lokál.
Sebevědomě se rozhlížel kolem sebe a chrlil ze sebe nekončící příval slov. „Byla to super akce. V šesti lidech jsme za večer vypili osm litrů rumu,“ vykřikoval. Přidával podrobnosti o tom, jak si pinkali s míčem v bazénu, v němž plavala láhev s alkoholem. Kdo hru pokazil, musel si dát panáka. Ve své řeči přešel plynule k večeru v hospodě, v níž ta jeho parta hrála kostky.
„Každý měl právo dvakrát vyhlásit heslo rumenige. Na tento pokyn se museli všichni zvednout, jít k baru a tam si dát rum. Bylo nás šest,“ znovu zdůrazňoval, „a tak si umíte představit, jak to vypadalo.“
Zdálo se mi, že ty dvě ženy na něj hledí nejprve poněkud obdivně. Přímo úměrně se sílícím proudem vypitého rumu v mužových slovech však onoho obdivu evidentně ubývalo. Nakonec se vlády u stolu slovního exhibicionisty ujala ženská nuda.
Ten člověk si to ale neuvědomoval. Byl k nezastavení, přidával další a další podrobnosti. Nic nedbal na to, že se po něm jiní lidé dívají, že se jim tenhle nestravitelný slovní zákusek ani trochu nelíbí. Naopak se zdálo, že ho to ještě povzbuzuje.
Každý jsme nějaký. Někomu třeba mohou takovíto lidé imponovat. Já mám jiný názor. Jak už jsem tady jednou kdesi psal: největšími a nejhoršími drbnami jsou někteří muži.
Žádné komentáře:
Okomentovat