Láska často bývá skutečně jen slovo. Už v mládí ujišťujeme sami sebe i toho druhého, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Tvrdíme, že právě onen náš partner je jedinečný a jediný, že pro nás nikdo jiný neexistuje a existovat nebude. Možná jsme o tom v té chvíli dokonce i přesvědčeni. Jenže časem bývá všechno jinak.
V raném mládí se s původně milovanými partnery rozcházíme a hledáme jiného. Později, v manželství, mnozí také hledáme někoho jiného. Nebo jsme ho už našli a přesto svého dlouholetého partnera stále přesvědčujeme o tom, jak ho máme rádi, jak ho milujeme. Jak říkám, láska často bývá skutečně jen pouhé slovo.
Čím to, že jsme takoví, že se přetvařujeme, že tu svou přetvářku maskujeme a dál a dál se v ní zdokonalujeme? Je na vině nedostatek citů? Nebo snaha nahradit jakousi všednost něčím zajímavým, lepším, vzrušujícím? Případně něco úplně jiného?
Člověk je takový, jaký je. Každý z nás po něčem touží, rád by měl to, co nemá, co mu chybí. Jenže když toho dosáhne, dříve nebo později mu to zevšední, připadne nezajímavé. A začne toužit po něčem úplně jiném.
Je to jako s dětmi a jejich hračkami. Zprvu rozzářené dětské oči dříve nebo později pohasnou a hračka skončí pohozená a zapomenutá někde v koutě.
Divné přirovnání, já vím. Ale položme si ruku na srdce: není tomu v mnohých partnerských vztazích opravdu tak?
3 komentáře:
Mám pocit, že láska někdy přijde úplně náhodou.Stačí odpovědět třeba na bezvýznamný inzerát,začít psát,hovořit v restauraci, úsmát se...? Může to nastat, i když nehledáme změnu či vzrušení. Prostě přijde a díky pověstné jiskře vybuchne.
Jojo, přesně vím, na co narážíš :-)A pak taky ještě existuje chemie - aspoň se tomu tak s oblibou říká. Ahoj, J.
...a kdyby nic na světě nefungovalo,ona bude vždy sakra funkční .
Okomentovat