Béďa Tláskal byl všechno možné, jen ne příjemný a hodný člověk. Lze se pak divit tomu, že ho neměl nikdo moc rád? Nevyjímaje manželku, která přišla pozdě na to, že si vzala sobce a ještě k tomu holkaře. Přesto to s ním všechna ta dlouhá léta vydržela.
Na rozdíl od ní už to s Béďou nemohli vydržet kolegové v práci. Rozhodli se jej při nejbližší možné příležitosti vytrestat. Naskytla se brzy. Tláskal stál toho dne už asi podesáté před zrcadlem, snažil se na své hlavě vytvořit ze zbytků vlasů jakýs takýs účes. Nedařilo se mu to. Hleděl nespokojeně na odraz své hlavy a závistivě pokukoval po kolegovi Dvorečkovi. Po jeho černém, hustém a nepoddajném vlasovém porostu.
„Ty se máš. Po tobě musí holky jen letět,“ projevil Béďa závist i nahlas. Kolega se usmál: „Jasně. To dělají ty moje sexy vlasy.“ Slovo dalo slovo a Tláskal se dozvěděl, že Dvoreček si denně maže hlavu jakousi zázračnou vodou, dovezenou kamarádem z Thajska. „A podívej, nestačím chodit k holiči,“ zdůraznil účinky toho zázraku Dvoreček.
Tláskal začal žadonit. Chtěl tu vodu taky. Za jakoukoli cenu. Kolega chvíli odmítal, ale nakonec souhlasil. „Dobře, dostaneš jí ode mne deci. Za tisícovku,“ nadhodil a setkal se s okamžitým souhlasem.
Obchod se uskutečnil hned na druhý den. Nedočkavý Tláskal s malou lahvičkou z neprůhledného skla v kapse kamsi zmizel a dlouho ho nebylo. Když se mezi dveřmi kanceláře zase objevil, hrál jeho obličej snad všemi možnými odstíny fialové barvy. S tou krásně ladila modrá na Tláskalově polopleši.
„Já tě zabiju! Podívej se na to!“ obořil se na Dvorečka. „Co s tím mám dělat? Copak takhle můžu mezi lidi?“ přešel z křiku na jakési kňourání.
„Jo, to já nevím. Možná jsi na něco alergický. Nebo to není stavěné na takové světlé vlasy, jaké máš ty. Mně to nedělá, podívej,“ konstatoval Dvoreček a provokativně zatřásl svou černou hřívou před Tláskalovým obličejem. Ten práskl dveřmi, odešel a toho dne se už v kanceláři neukázal.
Jeho tisícovku kolegové po práci zdatně a s chutí propili v nedaleké restauraci. „Klobouk dolů. To teda byla škola,“ uslyšel tam Dvoreček. Jen nad tím mávl rukou. „To nic. Jen mi zase jednou byl k něčemu ten můj chemický koníček. Tláskal si párkrát umyje hlavu a barva zmizí. Myslíte, že ho to aspoň trochu poučí?“ nadhodil.
„Těžko,“ vyhrkli jeho tři kolegové jako na povel.
Žádné komentáře:
Okomentovat