Část desátá: RODINNÝ VÝLET
Matka Kundýsková vzala pevně do ruky rodinnou generálskou taktovku a rezolutně s ní zamávala. „Hubčo, už jsme dlouho nikde nebyli. Pžíští víkend nás zavezeš k sestženici Bžetislavě. Všechny. I to naše nebohé zvíže, které odmítáš venčit. A nepžemlouvej mě, že ne,“ upozornila manžela, jenž už se nadechoval k protestu.
V průběhu týdne se snažili postupně protestovat a vymlouvat všichni členové rodiny. Nebylo jim to nic platné. „Už jsem Bžetě volala, čeká nás. Všechny,“ zdůraznila neústupná matka.
V neděli ráno se Kundýskovi naskládali do prastaré škodovky. „Děda bude sedět vzadu uprostžed. Jinak hrozí, že u divadla za jízdy vystoupí,“ nařídila matka. Dcera Rozárie a syn Přemek tím nadšení nebyli. „Bude se nám tady rozvalovat. A hlavně zase strašně ucházet. Proč jsme měli včera na večeři zase ten odporný hrách?“ zavrčel proutník Přemek, mající hodně špatnou náladu. O den dříve totiž pozval jednu ze svých potenciálních obětí do lesa na fialky. Jenže tam skutečně trhalo fialky tolik zamilovaných dvojic, že museli trhat taky.
„Kluk má pravdu. Už teď je to tady jak v plynové komoře,“ přisadil si otec, povzbuzený synovou slovní odvahou. Manželka ho uzemnila přísným pohledem: „Pžestaň se rozptylovat, soustžeď se a jeď!“ Daleko se nedostali. Po pár kilometrech děda dvakrát pořádně pšoukl a pak začal vykřikovat, že potřebuje na malou.
„Pžemku, běž s ním, ať nám někam neuteče. A vem z kufru Pajdu. Ať se to zvíže taky trochu vyvenčí,“ nasměrovala velitelka výjezdu syna. Otec se za volantem mračil. Měl k tomu víc důvodů. Jedním z nich byl rychle se blížící policejní vůz.
„Pane řidiči, nevidíte, že tady je zákaz stání?“ uslyšel popelář Hubert Kundýsek od muže v uniformě. Než stačil odpovědět, vložila se do toho jeho manželka: „Pane pžíslušníku, ale my pžece sedíme!“
Policista vyzval řidiče, aby si vystoupil a začal pečlivě kontrolovat technický stav auta. Vtom se za ním ozvalo hrrrrrrc. Stál tam děda, zkoumavě si strážce zákona prohlížel a pak pronesl: „Mistře, ta mušketýrská uniforma je vám nějaká velká.“ A znovu: hrrrrrrc.
Průvodce Přemek se za dědu omluvil, rukou se rychle a nenápadně snažil rozehnat zbytky včerejšího hrachu. Pak dědu natlačil do auta.
Policista dokončil prohlídku a obrátil se na Huberta. „Chápu, že to nemáte lehké,“ významně pohlédl směrem do škodovky. „Jenže s touhle popelnicí jezdit nemůžete. Musím vám od ní odebrat doklady. A taky dát pokutu,“ konstatoval. Řidič zaplatil, vrátil se do auta a povzdychl si: „Ta moje peněženka mi připomíná cibuli. Když se do ní podívám, vyhrknou mi z očí slzy.“
Otočil škodovku a vydal se na zpáteční cestu domů. „Vracíme se. Dal mi jen papír na dojetí,“ vysvětlil svůj manévr pro jistotu manželce. Ke spokojenosti měl sice daleko, ale v hlavě se mu rodil další, podle něho skvostný verš: Žena coby panovnice přivede nás do hrobu. Nenechme ji vládnout více, předstírejme chorobu.
Jeho zrak padl na vnitřní zpětné zrcátko. Mezi potomky ucpávajícími si nos se v něm spokojeně šklebil děda. Ten se má. Ani předstírat nic nemusí – zazáviděl mu Hubert Kundýsek. Přišlápl plynový pedál, aby byl co nejrychleji doma, u své unikátní sbírky kuriozit z popelnic.
Žádné komentáře:
Okomentovat