Znal jsem ho podle vidění. Hnusil se mi. Plival kolem sebe, chrchlal, huhlal. A hlavně smrděl. Moc. Ten puch byl k nevydržení – i když ho člověk minul venku, na čerstvém vzduchu.
Pak si jednou přisedl k našemu stolu v hospodě. Ke stolu, u něhož jsem tenkrát zbyl jen já. Tehdy se mi nějak nechtělo domů, nepospíchal jsem. On si přisedl, nezapomenutelně tam zasmradil a zahuhlal: „Nehhmhháš cighharethhu?“
Měl jsem. A naivně se domníval, že když mu ji dám, budu mít pokoj. Opak byl pravdou. Mnou darovaná a navíc zapálená cigareta se stala jakýmsi magnetem, který onoho opilce a jasného bezdomovce přikoval na jedno z míst u našeho v té chvíli prázdného stolu.
„Dhhěkuju, chchrrrrmchrrrmchrrrmmm,“ rozkašlal se způsobem, který by snad vzbudil i mrtvého. Pokud by nejbližší hřbitov nebyl tak daleko.
Pak se mezi tím hhmm a hlavně chrrrmmm rozpovídal. O svém životě. O dvou šikovných dětech a pěkné manželce, která už jeho manželkou není. O manželce, která teď žije s mladým a hezkým, která ho vyštvala z domova. A on se s tím pak začal vyrovnávat po svém. Chlastáním. Po každé druhé, nanejvýš třetí větě bylo slyšet ono jeho hhhmmm a chchchrrr. Nebýt toho, možná jsem se dozvěděl víc. Ale i ten zbytek stačil.
Začalo mi ho být trochu líto, ale najevo jsem to nedal. „Co sis navařil, to si taky sněz,“ uslyšel ode mne, když jsem mu zapaloval třetí darovanou cigaretu. „Shhhheš mhhhhoc hhhhhhodnej. Chchchrrrrrmmmm,“ řekl mi při dalším náporu kašle. S ještě fialovějším obličejem, než na jaký byl zvyklý on sám i všichni, kdo si ho vůbec kdy všimli.
Na pivo neměl. Překvapivě si o ně ani neřekl. Já mu je tenkrát poručil. Už mi nějak přestal vadit ten puch, to jeho hhhmmm a hlavně chchchrrr. Moje uši jaksi přestaly slyšet a oči začaly o to víc vidět. Člověka, který svůj život nezvládl. Který si ho rychle a nezadržitelně zkracuje.
Později jsme se párkrát minuli na ulici. Evidentně si na mě nepamatoval. Jeho oči byly čím dál prázdnější a hlubší, pohyby pomalejší a vlasy delší. Pak jednou přišel k našemu štamgastskému stolu kamarád.
„Před chvílí tady nedaleko zajeli chlapa. Nějakého opilce. Lidi říkali, že silnici pomalu přecházelo jakési malé děvčátko. Snad hluché nebo co. Blížilo se rychle jedoucí auto, on tam prý vběhl a to děcko žduchl o kus dál. Auto ho zabilo,“ vyprávěl kamarád.
Byl to on. Hhhmm a chchchrrr. Vytáhl jsem z balíčku cigaretu, zapálil ji a položil na popelník. Místo svíčky na hrobě toho člověka, o němž dodnes nevím, jak se jmenoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat