Část devátá: PŘEMYSLOVY ŽENOLAPKY
Matka Kundýsková se v ložnici marně snažila okouzlit a svést manžela popeláře. „Dej pokoj, Máňo, jsem dneska utahaný, chce se mi spát,“ odbyl ji amatérský básník. Aby své odmítnutí aspoň trochu zmírnil, pokusil se zaveršovat: „Nevěš hlavu, moje drahá, vyčkej ještě chvíli. Klid, čekání a trpělivost,dovedou tě k cíli.“
Manželce to evidentně nestačilo. „Požád od tebe musím poslouchat pžíště, pžíště. To pžece nejde. Já to taky aspoň sem tam potžebuju,“ řekla vyčítavě, otočila se k mužovi zády a snažila se usnout.
Jejich syn, knihovník Přemysl Kundýsek, v té samé chvíli zamkl dveře pokoje, lehl si na postel, začetl se do svého milostného deníčku a při tom si dělal dobře. „Simonka,“ bezděčně zašeptal jméno dívky, na kterou nemohl zapomenout.
Se zavřenýma očima si připomínal její neuvěřitelně dlouhé ohnivé vlasy, plné rty, ruce kouzelnice i všechno ostatní, čím ho tenkrát dostala. Dostala ho i tentokrát. A hodně rychle.
Přemek vrátil pečlivě vedenou sexuální kroniku do skrýše pod podlahou a znovu si lehl na postel. Takhle to dál nejde, říkal si. Už dva dny jsem neměl ženskou, tyhle náhražky mě neuspokojují. Musím vymyslet nějakou ženolapku. Vzápětí ho to napadlo.
Začal vytvářet něco mezi vizitkami a knižními záložkami. Pod velkými ozdobnými písmeny MISTR ORÁČ se nacházel pečlivě promyšlený text: „Proorávám až do ráje. Na věku nezáleží, na chuti ano.“ Nechybělo číslo mobilního telefonu, používaného výhradně pro styk s ženami a dívkami, ani pro tento případ speciálně vytvořená emailová adresa: obrovskeoradlo@cosi.cz.
Po vyrobení několika desítek exemplářů dostal trvale neukojený mladý knihovník ještě jeden nápad. Mistr Oráč se záhy objevil také na jakýchsi inzertních aršících, jejichž spodní část tvořily trhací kuponky s telefonním číslem a emailovou adresou.
„A je to,“ oddechl si po několikahodinové noční práci spokojeně Přemek. Na druhý den cestou do práce vylepil své inzertní aršíky na kandelábrech, vizitko-záložky nastrkal do knížek, o něž byl mezi ženami dlouhodobě velký zájem. Zamnul si ruce. „To by v tom byl čert, aby to nezafungovalo,“ zabrumlal si pro sebe.
Nemýlil se. Ještě ten den večer našel ve své elektronické poště první odezvu: Hošo, jsem ti k dispozici. Proorej mě do ráje a třeba klidně i do pekla. Božíčku, Oráčku, moc se na tebe těším! Přemkovi se udělalo nedobře a zvedl se mu. Źaludek. „Tak tohle mě nenapadlo,“ honilo se knihovníkovi hlavou.
Přemkův stykový mobilní telefon zatím mlčel, zato emailů utěšeně přibývalo. Jenže jiných, než na jaké se těšil. „Vyorej si tím svým odporným rádlem hrob. A hodně hluboký,“ stálo v jednom. „Pořádně poorat bych potřebovala. Ale velké pole za mým domem,“ četl knihovník v jiném. Znechuceně počítač vypnul a marně přemýšlel, co udělal špatně.
Jeho mobilní telefon mlčel ještě několik dnů. Pak se konečně rozezněl. Natěšený Přemek na displeji zaznamenal skryté číslo a nedočkavě zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru. „Pžeju vám pžíjemný den, mistže Oráči. Pžesně někoho takového, jako jste vy, bych nutně potžebovala,“ uslyšel knihovník důvěrně známý hlas.
Žádné komentáře:
Okomentovat