„Neumíš si představit, jak to se mnou zamávalo. Ani já si to nikdy nedovedl představit. Možná proto, že mě vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát,“ vyprávěl mi kamarád. A pak začal přidávat podrobnosti.
Jeho manželka byla s dětmi na chalupě, on musel chodit do práce. V ten osudný den zašli s kolegy po zaměstnání oslavit skvělou zakázku, kterou konečně získali. „S pitím jsem to tenkrát hodně přehnal. Když jsme se loučili, všechno kolem mne se tak trochu točilo. Nohy jsem měl poněkud gumové,“ vyprávěl. Vzal si raději taxíka a těšil se na postel.
„Bydlíme hned naproti výtahu. Sotva jsem se z něj vymotal, čekal mě šok. Dveře bytu byly poškozené a polootevřené. Uvnitř strašný nepořádek. V podstatě to vypadalo tak, jak to ukazují ve filmech. Vytahané zásuvky, věci z nich na hromadě na zemi. Leccos bylo rozbité. Řeknu ti, že jsem rázem vystřízlivěl,“ slyšel jsem od kamaráda.
Popisoval mi, jak si nejprve sedl a dlouho nevěřícně zíral na to dopuštění kolem. Pak si to uvědomil. Nic se mu nezdá. Není to žádný opilecký přelud. Někdo ho vykradl. „Bylo mi, jako když mně někdo vyrve srdce z těla. Když vnikne někam do mého nitra a totálně je zpustoší,“ tvrdil.
Ještě teď, s odstupem času, se mu při oné vzpomínce na vykradený byt třásl hlas. A poměrně dost.
Mně nikdy nikdo byt nevykradl. Ani mě nenapadlo, že se to může stát. V té chvíli jsem však dostal strach. Co kdyby mi taky někdo vyrval srdce z těla? Co když jednou přijdu a budu si muset prožít to, co onen kamarád? Teď už si to představit umím. Ale vyrovnat se s tou myšlenkou nedovedu. A asi nikdy nedokážu.
1 komentář:
Mě na vykradení nejvíc vadí ten pocit narušení soukromí a integrity domova. Jakoby tam najednou někdo chodil se špinavýma rukama, na všechno šahal a seděl v místech, kde sedává někdo blízký. Už se mi to bohužel stalo...
Okomentovat