BEZ ŘÍZKU A S OPICÍ
Na manželku si nemůžu stěžovat, je to hodná ženská. Za ta léta, co jsme spolu, toho máme hodně za sebou, a všechny krize jsme úspěšně překonali. Ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že se z ní zblázním. Třeba včera.
„Příhodo, potkala jsem tvého bývalého kolegu Pánka. Pozdravuje tě,“ povídá žena. Snad za minutu mi říká: „Pozdravuje tě bývalý kolega Pánek.“ Odskočila si do koupelny a hned po návratu mě informuje: „Pozdravuje tě Pánek.“ Když jsem to od ní uslyšel ještě dvakrát, trochu jsem se lekl. „Není ti něco? Říkáš mi to snad už podesáté,“ ptám se. Nebylo jí nic. „No, Pánek říkal, abych tě mockrát pozdravovala, tak to dělám,“ vysvětlila mi ta moje světice.
S tou světicí to asi trochu přeháním, tak svatá zase není. Však posuďte sami. Před pár dny přijdu z práce, manželka se ke mně přitočí a já vidím, že má něco na srdci. Taky jo. „Příhodo, je mi to líto,“ slyším od ní, „ale dneska budeš mít k večeři jen suché brambory.“ To se u nás ještě nikdy nestalo.
„Jen brambory?“ podivil jsem se.
Rozhodila rukama: „Jo, jen suché brambory. Koupila jsem totiž dva řízky a potkala jednu svou známou. Trochu jsme si popovídaly, kabela s řízky stála na chodníku, přiběhl jakýsi pes a sežral právě ten tvůj,“ řekla mi s kamennou tváří žena.
Co jsem měl dělat? Suchých brambor jsem se vzdal a šel za kamarády do naší hospůdky. Sice v ní nevaří, ale pivo a zelená mají taky nějaké ty kalorie a v případě nouze se s nimi dá zahnat i hlad. Na druhé straně má ten náš hostinský bez kuchyně jistou výhodu. Nemůže se mu totiž stát to, co jsem před časem viděl v restauraci ve městě.
Tam tenkrát nějaký chlap vstal, chytil číšníka pod krkem a začal ho škrtit. Hned jsem zasáhl, ale číšník mi říká, ať to nechám v klidu. „Ten člověk je hluchoněmý a vysvětluje mi, že by chtěl dušené hovězí,“ uslyšel jsem od něho.
Já to tentokrát v té naší hospůdce s pivečky a zelenými přehnal. Uznávám. Domotal jsem se domů poměrně pozdě, žena nade mnou spráskla ruce a povídá: „Nestydíš se za takovou opici, jakou máš?“ Vždycky jsem byl tolerantní a shovívavý. I tentokrát. A tak jsem jí odpověděl: „Ženuško, co to říkáš? Já se přece za tebe nikdy nestyděl.“ A šel jsem spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat