PIONÝRKA OD NÁDRAŽÍ
Je tomu už hodně let. Šel jsem takhle jednou v podvečer kolem brněnského hlavního železničního nádraží, kamsi pospíchal (pořád si dobře pamatuju kam, ale neřeknu), když mě oslovila jakási žena. Znenadání se objevila odkudsi zezadu, byla mi rázem po boku a rychle se mnou srovnala můj tehdy ještě svižný krok.
Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jen do té chvíle, než promluvila. „Pane, máte čas? Nechtěl byste se pobavit?“ zeptala se tenkrát. Její hlas nebyl nikterak alkoholem prolitý, natož pak prokouřený. Zněl příjemně, mile, libozvučně. Nezpomalil jsem. Ona taky ne. Ten její neodbytný hlas mě nakonec přinutil podívat se vlevo. Do míst, v nichž vedle mě spěchala a pořád mi bez problémů stačila.
Štíhlá, hezky a vkusně oblečená tmavovláska. Nepřehnaně namalovaná, urputně a vytrvale se dívající mým směrem. Její tmavé oči propalovaly mou tenkrát ještě vůbec neprošedivělou skráň. Když jsem se jí do nich podíval, málem mě uhranuly. Až jsem se lekl.
„Jestli máte chvilku čas, nebudete litovat. Nejsem drahá, mám to ráda a umím to. Moje tři děti nás rušit nebudou. Vědí, že mamka musí vydělávat, aby nebyly hladem. Pane, zaplaťte si mě, stačí jen hodina,“ přemlouvala mě tenkrát ta žena.
Po té dlouhé době, po oněch letech, se přiznám: Kdybych nespěchal tam, kam jsem (rád) spěchal, asi bych jí podlehl. Asi bych šel, veden více lítostí než nějakým pouhým sexuálním pudem. Možná by to skončilo (hlavně pro mě) špatně, možná ne. Kdoví...
Bylo to v době, kdy takzvaná sametová revoluce teprve odstartovávala věci a možnosti, o nichž se nám do té doby ani nesnilo, které by nás předtím nenapadly. Dobré, horší, i ty snad nejhorší. Tuhle tmavovlásku od brněnského železničního nádraží jsem později začal nazývat pionýrkou nových sexuálních pouličních časů.
Žádné komentáře:
Okomentovat