Část sedmá: NEVDĚČNÍ STRÁVNÍCI
„Pžíšernej den,“ povzdechla si nahlas sama pro sebe matka Kundýsková. Pak se obrátila na manžela Huberta: „V práci jsem se dvakrát pžepočítala a hlavně ta tlustá fuchtle Pžíklepová se na mě kvůli pár halížům dívala jako na zlodějku. Pžitom je to pžíšerná zákaznice. Požád nakupuje ty nejlevnější psí suchary. Kolegyně Vželá žíkala, že žádného psa nemá a chroustá je sama. Kdosi prý jí nakukal, že se po nich hubne.“
Znovu si povzdechla, tentokrát beze slov. A pokračovala: „Vy doma jste taky všichni pžíšerní. Já se tady pžepínám a ať vám uvažím co uvažím, máte k tomu neustálé pžipomínky.“ Vzápětí proprala jednoho člena rodiny po druhém.
Syna Přemka, jehož vegetariánství a důsledné vybírání i mikroskopických částeček masa a jejich pečlivé odkládání na okraj talíře ji dohání k šílenství. Dceru Rozárii, která se kvůli svým nekončícím dietním kúrám ve všem jen porýpe a pak svou porcí rádoby tajně krmí jezevčíka Pajdu. „Teď už není tlustá jen ona, ale i ten pes,“ podotkla matka Kundýsková při pohledu na zvíře, které si při chůzi odíralo břicho o podlahu.
Nenechala nit suchou ani na dědovi, jenž má sice rád všechno co obsahuje hrách, ale jen proto, aby mohl těmi zelenými kuličkami za pomoci polévkové lžíce střílet z okna po kolemjdoucích lidech. „A z toho mála co sní, pak pžíšerně uchází. A ještě pžíšerněji smrdí. Kdo to má čuchat? A kdo má kvůli tomu požád kupovat nějaké voňavky?“ rozohnila se.
Podívala se na manžela okusujícího tužku a hledícího kamsi do stropu. „Ty taky nepatžíš mezi nějaké pžespžíliš pžíjemné strávníky. Požád bys chtěl jen maso. To pžece nejde. Potžebuješ taky ovoce, zeleninu, vitamíny. Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se zbytečně.
Hubert Kundýsek ji nevnímal. Byl hluboce ponořený do tvorby své nejnovější básně, shodou okolností se týkající také jídla. Na papír ležící před ním na stole zatím nasmolil začátek díla: Pivo a uzený, nejlepší jsou studený. Nevař jídla s hrachem, končívají krachem. Není nad kus masa, to je přece krása.
Děda Cyril v sousední místnosti svým dosud překvapivě zachovalým sluchem zachytil slovo hrách. Vzápětí stanul před snachou. V jedné ruce vařečku, ve druhé polévkovou lžíci. „Hrách! Já chci hrách! Hrachovou kaši ne! Hrách! Bude hrách?“ vyřvával jak na lesy.
Jeho syn otráveně odsunul papír se svou vznikající básní. „Nekřičte tolik, tatínku. Mějte ohledy aspoň na toho psa. Vždyť víte, jak nesnáší hluk. Už zase musel zalézt pod postel,“ snažil se popelář a amatérský básník umravnit svého rodiče.
Marně. Naopak jako by tím dědu ještě povzbudil. Starý popleta za skandování hrách, hrách, hrách, hrách, začal bušit lžící do stolu: bum, bum, bum, bum. Syn rezignoval, přisunul si zpět před sebe básnický papír a svým hranatým popelářským písmem si na něj poznamenal: Nejhorší jsou hrách a kroupy, z nich vznikají všichni hloupí. Pak se ale trochu zastyděl. Co kdyby si to děda náhodou přečetl a nedejbože tomu porozuměl?
Důkladně svůj předchozí verš zaškrtal a vytvořil jiný: Hrách je pokrm králů, postrach plných sálů. Tomuhle děda klidně porozumět může, řekl si otec Kundýsek. Ukončil tvůrčí chvilku poezie a šel se pokochat pohledem na svou sbírku kuriozit, vlastnoručně vybraných z popelnic.
Žádné komentáře:
Okomentovat