Hana a Jana byly jednobuněčná dvojčata. K nerozeznání. Kdo mohl tušit, že jednou začnou chodit s Petrem a Pavlem, kteří na tom byli úplně stejně? Stalo se. Teď tady úskočnější Hana seděla, hleděla do stropu svého pokoje, neměla co na práci, a možná i proto vymýšlela skopičiny.
Odmalička jsme se stejně oblékaly, stejně se chovaly, jedna bez druhé jsme nemohly být. Byly jsme, a nic se na tom nezměnilo, pořád zůstáváme, v podstatě stejné. Neudělaly jsme samostatně snad ani krok – rotovalo Haně hlavou. Dokonce málem i teď, kdy chodíme s Petrem a Pavlem.
Proč toho nevyužít? Proč se nepobavit? Proč se tu odpornou životní šeď nepokusit změnit? říkala si.
Její Petr byl na pár dnů pryč, na jakési brigádě. Stejně tak sestra Jana. V hlavě se jí z nudy zrodil ďábelský plán. Bude legrace, pochvalovala si v duchu, když kráčela k důvěrně známému domku, v němž chlapecká dvojčata bydlela.
Zazvonila.
„Ahoj Pavle, potřebovala bych s tebou nutně mluvit. Kvůli Janě. Nešel bys ven?“ oslovila partnera své sestry.
Kráčeli vedle sebe, Hana mu cestou vyprávěla jakousi smyšlenou historku o Janiných problémech. O tom, aby si dával pozor, protože sestře začal nedávno nadbíhat jiný kluk.
Došli až do nedalekého lesíka. Hana zamířila ke sluncem vyhřátému paloučku, lehla si do trávy a začala se protahovat. Líně jako kočka.
„Pojď za mnou. Nebo se bojíš?“ provokovala Pavla dívka. Nebál se. Přilehl si k ní, chvíli sledoval její očividné svádění a pak mu podlehl.
„Bylo to moc pěkné. Ale doufám, že to zůstane jen mezi námi. Jana se o tom nesmí dozvědět,“ zdůrazňovala Hana při oblékání.
Chlapec ji pozoroval a tvářil se divně. Nebo se jí to jen zdálo?
Pak konečně promluvil. „To víš, že to zůstane jen mezi námi. Já totiž nejsem Pavel. Mně se na tu brigádu nechtělo, tak na ni jel místo mě,“ uslyšela od svého Petra Hana.
Žádné komentáře:
Okomentovat