Nevím, co mě to tenkrát popadlo a napadlo. Jedno si ale pamatuji dobře: byla neděle, pozdě večer, já si tehdy na Atlasu založil blog a hned do něj napsal první článek. Snad jako dárek ke svým jmeninám či co. Fakt už nevím. Blog vznikl, a co je důležité, neustále se rozrůstal. Přibývalo článků i čtenářů. Časem však bohužel i nejrůznějších problémů. Nemohlo to skončit jinak, než hledáním jiné domény. Loni v listopadu jsem se stěhoval. Sem. Výsledek můžete vidět sami.
Slavím první blogerské výročí a všem, kdo mě čtou, kdo sem chodí, moc děkuju. Za přízeň, za to, že s mými napsanými řádky ztrácejí svůj drahocenný čas. Vážím si toho a vždycky vážit budu. Jsem s vámi rád. A pokud vás zajímá, čím to všechno začalo, tady je můj premiérový článek:
Když jsem byl malé dítě, mohl jsem se utlouct po rajské omáčce. Už ani nevím, kdy mě to přešlo. Zato si pamatuju, že rajskou nahradila na prvním místě žebříčku mých oblíbených jídel vídeňská roštěná. Přibližně v době, kdy holky přestávaly být v mých očích jen trapné postavičky hrající si s panenkami. Časem jsem měl ony holky raději než roštěnou či vdolky.
Zato guláš mi znechutili na vojně. Byl tam co chvíli, v nejrůznějších podobách a měl jedno společné: byl hnusný a s přibývajícím počtem dní strávených v uniformě stále hnusnější. Nejedl jsem ho pak pěkných pár let. Ale holky jsem mohl pořád. I když některé byly neslané nemastné, jiné naopak přeslazené.
Čas neúprosně běží, ony holky mi zestárly a po mladších se raději nedívám. Teď dávám přednost vdolkům. I když řekněme si na rovinu: Nejlepší buchta je stejně kus vepřového.
4 komentáře:
Ahoj Jardo. Gratuluji Ti k výročí. Můj drahocenný čas s tebou ztrácet budu ždy rád. A rozhodně toho nelituju. I když jsem "Tě" začal číst až tady - na doméně blogspot.com - teprve teď chápu o kolik jsem přišel... No nic, už se stalo, ale zato si to vynahrazuju tady, a taky na našem společném blogu přátel smíchu. Ještěže jsem se ktobě dostal Jardo. I já Ti za hodně věcí vědčím. Proto Ti také tímto - snad Ti to bude stačit - děkuji mnohokrát. Věřím, že toho spolu ještě s přáteli smíchu zažijeme hodně.
Samozřejmě Ti také přeji vše nejlepší, mnoho úspěchu všude, kde budeš chtít a mnoho humoru ke Tvému svátku...
Michale, moc děkuju. Humoru není nikdy dost. Věřím, že i ten náš společný blog Přátelé smíchu si své čtenáře najde. Jen musíme mít trpělivost - a taky víc času (teda aspoň já). Zatím čau, J.
Já zase poslední dobou nemám inspiraci na psaní...
Okomentovat