Hlavně dospělí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Děti však nad tím nechápavě a odmítavě kroutí hlavou. Podle nich je to úplně jasné: nic, vůbec nic se nemůže vyrovnat nádhernému rozhledu ze sedátka parádního řetízkového kolotoče.
Kolotoče či lunaparky jsou odnepaměti symbolem nastupujícího jara. Zatímco děti z těch nejzapadlejších vísek, měst i z velkoměst se nemohou jejich příjezdu dočkat, rodiče vyhlašují pohotovost nad obsahem svých peněženek. Ceny vstupenek či jízdenek totiž rostou přímo úměrně nejen s důmyslností nových atrakcí, ale především s náklady na energie.
Každý byl někdy dítětem, snad každý se tehdy nemohl nabažit houpaček, kolotočů, vznášejících se labutí, střílení do kola štěstí nebo na špejle růžiček. Je škoda, že časem a hlavně věkem se z nás tohle dětské štěstí a nadšení jaksi vytrácí. My dospělí přestáváme mít pochopení pro krátkodobé skotačení potomků na atrakcích, u kolotočů nám najednou vadí kdeco. Třeba i hlasitá, neustále se opakující hudba.
Těžko říci, proč tomu tak je. Možná i proto, že máme o své děti nebo vnuky strach, že se nám teď už jen při pouhém pohledu na vysoko létající sedátka či otáčející se ruská kola žaludky rychle, samovolně a spolehlivě stěhují kamsi do vyšších pater.
Zkusme mít kolotoče rádi. Vždyť nám vracejí kus dětství. A nebýt jich, možná bychom ani vůbec nezaznamenali příchod jara.
Žádné komentáře:
Okomentovat