ZELENÉ PIVO NA ZELENÝ ČTVRTEK

Před pár lety zahájil pivovar Starobrno tradici vaření zeleného (přísahám: skutečně zeleného) piva. Velikonoční třináctky. Novinka se ujala a tradice trvá. U křtu toho pěnivého dítěte mé hodně oblíbené barvy jsem tenkrát v jedné z brněnských restaurací byl. A od té doby pil brněnské zelené pivo na zelený čtvrtek každoročně. Výjimkou se nestal ani letošek.

V nejmenovaném pohostinském klubu, jehož název kopíruje proslulé americké hráčské doupě, jsem v den svého pracovního volna spojil příjemné a potřebné s tradičním. Tedy oběd se zelenou brněnskou třináctkou. U vedlejšího stolku se na mě smála známá tvář. Zubař, jehož jsem neviděl snad pět let. Člověk, jenž se jmenuje stejně jako jeho bratranec, bývalý politik, kdysi také zubař, později proslulý aférkami se ženami, básník, překladatel a já nevím co ještě.

Tenhle expolitikův brněnský bratranec popíjel klasickou starobrněnskou desítku a nebyl rozhodně méně výřečnější než před těmi lety, co jsme se viděli naposled. „To zelené není špatné, jenže je to třináctka. Tady točí taky dvanáctku Lobkowitze,“ neuvědomil si, že na rozdíl od něho chodím do tohohle klubu hodně často. „Ta dvanáctka je dobrá. Pil jsem ji nedávno tam, kde teď dělám. Za dvanáct hodin jsem jich nalil do hrdélka dvanáct,“ konstatoval zubař.

Vzápětí pokračoval. „Asi to bylo trochu symbolické. Dvanáct dvanáctek a hned po příchodu domů dvanáct hodin spánku,“ dozvěděl jsem se od něho. Možná jsem na sobě dal nechtě znát údiv (nebo pohoršení?). Zubař se totiž na chvilku, ale skutečně jen na malou chvilku zarazil. Pak dodal: „Proto raději piju desítku.“ Na to, zda deset za deset hodin, jsem se zeptat neodvážil.

Já pil na zelený čtvrtek už tradičně jen zelené třináctky. Při obědě a taky po něm. Čtyři za tři hodiny. Po návratu domů mě postel nezajímala. Spánek počká až na noc. Třeba se mi bude zdát o třináctistupňovém zeleném pivu. Nebo nedejbože o dvanácti dvanáctkách za dvanáct hodin?