TAKOVÝ HODNÝ KLUK

Miloval svou matku. Tolik, že kvůli ní i vraždil. Předlistopadový krimipříběh.

Sedmačtyřicetiletý muž spí tvrdým spánkem opilců. Nevidí dvaadvacetiletého syna Zdeňka, jak zavírá okna ložnice, jde na dvůr, bere tam sekyru a vrací se s ní do domku. Jak s nástrojem za zády přistupuje ke gauči. Stojí nad spícím otcem, hledí na něho a přemýšlí. Uvažuje nad celým svým životem. Jak dlouho to trvá? Dvě minuty? Tři? Během té kratičké doby mu proběhne hlavou vše, co tomu předcházelo.

***

Dětství. Neradostné pro něho i jeho čtyři sourozence. Prožívané v kulisách křiku, vyhrožování, někdy i bití. „Nech maminku, proč ji nenecháš?“ volaly děti nejednou na otce potácejícího se po světnici. Chtěly ji bránit. Dostaly nářez taky.

Tehdy tomu moc nerozuměly. Až později pochopily, že otec je nenapravitelný alkoholik. Člověk, který je při vidině plné skleničky schopen udělat cokoliv. Nocí, kdy se budily kraválem, provázejícím jeho příchody z hospody, bylo nepočítaně. Krčily se v postýlkách, vyděšeně po sobě pokukovaly a čekaly, co se bude dít tentokrát.

Matka snášela příkoří statečně. „Tatínek za to nemůže, je nemocný. Však se nebojte, on se zase uzdraví,“ konejšívala je. Později už ne. Bylo jí jasné, že dospívající děti prohlédly. „Kolik mi vlastně bylo, když se s ním rozvedla? Šestnáct? Ne, sedmnáct“ – pomyslí si Zdeněk. Měla to udělat už dřív, říkal jsem si tehdy a měl z jejího rozhodnutí radost.

Ne nadlouho. Otec chodil za matkou, kupodivu střízlivý. Žadonil, prosil, sliboval: „Už pít nebudu. Fakt se polepším. Jen mě vem zpátky.“

Proč mu věřila? Proč k jeho návratu svolila? – honí se Zdeňkovi hlavou. Vždyť jí muselo být jasné, že se nic nezmění. On už jiný nebude. Taky nebyl. Jen málokdy dal matce peníze na domácnost. Pokud ano, tak je z ní zase brzy pod různými záminkami vytahal. Potřeboval pít.

Zdeňkovi se před očima vynoří scéna, jíž se stal nechtěným svědkem: Pootevřenými dveřmi do ložnice zaslechl otcův opilý hlas. Jeho slova, adresovaná bývalé manželce. „Tak ty chceš peníze? Podívejme.“ Následoval nespoutaný smích. „Dostaneš je, ale něco za něco. Musíš mi podržet. Teď hned.“ Dál už neposlouchal.

Film vzpomínek se ve Zdeňkově hlavě odvíjí dál. Je na něm otec, jak propíjí peníze získané za prodej kuřat ze synovy líhně. Zpeněžuje zrní. Vyčítá matce, že nevaří, nepere, nestará se o domácnost. Je na něm zachycena i maminka. Mlčenlivá, trpící, rezignující.

Právě kvůli otci jsem se odstěhoval nejprve k tetě a potom k babičce. Tam byl alespoň klid. Na vojně už méně, ale pořád to bylo lepší než doma, bilancuje Zdeněk další roky svého života. Jenže nemohl jsem nechat maminku jen s ním. Asi by to nepřežila. Proto jsem se vrátil domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat?

Na pomyslném filmovém pásu se objevují obrázky ze včerejšího večera. Otec přichází opilý. Vyhrožuje, nadává. „Vypadněte! Nechci vás tady vidět! Už vás mám dost!“ Odmlčí se, ale jen na chvilku. Jako by nabíral dalších sil. „Buď půjdete dobrovolně, nebo vám to zařídím jinak. Mám známého na soudu, on už se postará o to, abyste odtud letěli!“ Rozesměje se tím svým opileckým smíchem, který Zdeněk dobře zná. Jak jej nenávidí...

Otec se nakonec uklidní, jde si lehnout. Syn počká, až usne a jde spát také. Jenže nemůže usnout. Dlouho do noci se převaluje na lůžku.

***

Dnešní ráno. Zdeněk se budí, jako už tolikrát, křikem. „Stejně vás vyženu, domek bude můj. Jen můj!“ slyší otce hulákat z kuchyně. „Hned dneska pojedu na soud. Nepomůže vám nic.“

Je půl šesté. Otec s vyřváváním skončí až ve chvíli, kdy jeho bývalá manželka odchází na vlak, kterým odjíždí do práce. On ji následuje asi o deset minut později. Zdeněk do práce nejde. Včera ho bodla do víčka včela. Po téměř probdělé noci nakonec ještě na chvíli usne. V osm se nasnídá, pak se jde postarat o své holuby, kuřata. Taky v domku trochu uklidí.

Je něco po jedenácté, když se otec vrací domů. Opilý. „Tak, a je to,“ vykřikuje. „Půjdete! Potáhnete! Zůstanu tady sám, na soudě to potvrdili. Domek bude patřit jenom mně.“ Motá se po kuchyni, nahlíží do hrnce, v němž syn vaří polévku. „Mám hlad. Chci jíst,“ poroučí.

Ve Zdeňkovi se zvedne vlna odporu. Nebude mlčet jako matka. „Nic nedostaneš. Nedáváš mamince peníze, tak nebudeš jíst,“ prohlásí rezolutně. Tohle otec nečeká. Zaskočí ho to. „No no, jsi nějaký drzý,“ prohlásí. „Můžeš si tu podělanou polívku strčit někam, já se bez ní obejdu.“ Ještě chvíli se potácí po kuchyni, pak za sebou práskne dveřmi od ložnice. Jde spát. Za okamžik je slyšet jeho chrápání až do kuchyně.

Syn se nají, nahlédne do ložnice a pozavírá okna, jimiž do místnosti nakukuje zvědavé červencové slunce. Všimne si ho soused odnaproti: „Proč je zavíráš? Táhne na tebe?“ vyzvídá. Zdeněk jen pokrčí rameny. Jde na dvůr, bere tam do špalku zaseknutou sekyru a vrací se do domku. S nástrojem za zády přistupuje ke gauči.

Tři minuty vzpomínek uplynuly. Zdeněk zasazuje otci ránu. Pak ještě jednu. Hodiny ukazují hodinu po poledni.

Pracoviště má Zdeněk kousek odtud. „Mistře, beru si dovolenou,“ poví nadřízenému. „Bodla mě včela. A taky budu zavřený, protože jsem zabil otce.“ Předá klíče od své skříňky, taky od skříňky s nářadím: „Vraťte je, prosím vás, abych to nemusel platit.“

***

Lidé ve vsi se diví. „Vždyť to byl takový hodný, pracovitý kluk,“ říkají. „Jak jen mohl udělat tak hroznou věc?“ Jedna ze Zdeňkových sester vyšetřovateli poví: „Otce jsem moc ráda neměla a myslím si, že on nás taky ne. Ale Zdeňka ano. Vždycky byl hodný, nejen na mě, ale i na ostatní sourozence. Často nám pomáhal i s úkoly do školy.“

Zabil otce. Ospravedlnit ho nemohlo ani to, jaký jeho rodič byl. Za vraždu šel do vězení na deset let.