MÍSTO ČINU

Slíbil si to u manželčiny smrtelné postele. Nedávno mu bylo sedmdesát, cítil, že i svíčka jeho života pomalu dohořívá. Teď seděl ve vlaku a jel na místo činu.

Za zavřenýma očima si promítal film vzpomínek na tu dobu před více než padesáti lety. Hlavní roli v něm hrál on. Urostlý, černovlasý, ve vojenské uniformě. V kasárnách, na vycházkách, s kamarády u piva i na tanečních zábavách.

„Jízdenky, prosím,“ vyrušil ho ze zahloubání průvodčí.

Podal mu ji a zjistil, že přetržený vzpomínkový film už slepit nedokáže. Hleděl nepřítomně z okna vagonu a těšil se, až konečně vystoupí.

Na nástupišti protáhl ztuhlé tělo a rozhlédl se. Skoro nic se tu nezměnilo. Jen nádražní budova od té doby hodně zchátrala. Vydal se do městečka a cítil, jak mu nemocné srdce bije čím dál rychleji. Už abych tam byl, říkal si.

Když se konečně dočkal, čekalo ho velké zklamání. Nevěřícně zíral na rozpadající se budovu bez oken i dveří. Posbíral v sobě poslední zbytky sil a vešel dovnitř. Šlapal po použitých a odhozených injekčních stříkačkách, jen lidským výkalům se pečlivě vyhýbal.

Vystoupal po schodech do prvního patra a neomylně zamířil k jedné z místností. Tady to bylo, tady se to stalo - vrátil se myšlenkami znovu do doby svého vojančení.

V této místnosti přišel o panictví. Se svou nedávno zemřelou ženou.