Vídávám ji tam prakticky denně. Tu kulatou tvář s hlubokými vráskami vyrytými věkem do jakoby voskového obličeje. Stará žena sedí za oknem přízemního bytu nehybně, jen očima pozorně sleduje dění na ulici. Slyší něco? Neslyší?
Teď, na začátku zimy, ji dělí od pouličního ruchu pečlivě vyleštěné okenní sklo. V létě to má o něco lepší. Z otevřeného okna je životu tam venku přece jen o něco blíž.
Chodím denně okolo a pokaždé je mi jí tak trochu líto. Takhle bych jednou dopadnout nechtěl, říkám si. Přitom vím, že člověk si podzim a zimu svého života úspěšně naplánovat nemůže. Jedna věc mě ale utěšuje a také utvrzuje v tom, že úplně stejně jako ta stařenka nedopadnu. Z okna našeho půdního bytu totiž na ulici vidět není.
2 komentáře:
Ta paní možná nemůže, nebo nechce vyjít na ulici mezi lidi. Její pohnutky neznám. Tobě ale přeji hodně sil, abys mohl vyběhnout po schodech a pozorovat nebe, ale i budeš-li mít chuť vyjít ven a dívat se jiným do oken. Ahoj J.
tyhle Tve pocity znam, rozumim jim...take potkavam, take zrcadlim. zajimavy postreh o nenaplanovatelnosti uspesneho stari. je to tou narustajici zavislosti neprimo umernou mnozstvi sil? nejen...
Okomentovat