NOČNÍM MĚSTEM KRÁČEL JEŽÍŠ

Vyzvánění mobilu o půl druhé v noci nevěštívá nic dobrého. „Když se mi to stalo, lekla jsem se,“ vyprávěla mi kolegyně. Volal jí dlouhovlasý kamarád Jiří. Byl v nouzi, požádal ji, zda by u ní mohl výjimečně přespat. „Přišel asi za půl hodiny. Trochu jsem se lekla. Stál přede dveřmi od baráku jen v riflích, bez košile. Když jsme stoupali po schodech, zarazilo mě, že jde nějak potichu. Byl nejen polonahý, ale i bosý,“ vzpomínala Klára.

Doma si všimla strachu a hrůzy v kamarádových očích. Trpělivě vyslechla jeho příběh. Najednou prý stál před svým domem a močil u stromu. Nic si nepamatoval, nevěděl, co se stalo. V oknech jeho bytu se svítilo, klíče, stejně jako košili a boty, neměl. Jen v kapse riflí ho tlačil mobil. Pak si vzpomněl, že manželka odjela na služební cestu a vrátí se až zítra.

„Stál jsem před tím naším barákem, nevěděl, co jsem v bytě předtím dělal. Jestli tam třeba není něco na plotně sporáku,“ vyprávěl Jiří Kláře. Telefonoval strážníkům, pak hasičům. Dozvěděl se od nich, že není v nouzi, ať kvůli otevření bytu zavolá nějakému zámečníkovi. Absolvoval deset pokusů. Devět řemeslníků na jeho telefonáty vůbec nezareagovalo, desátý ho – slušně řečeno – poslal do háje.

„Když jsem šel k tobě,“ řekl Kláře, „míjel jsem na rohu dvou ulic nějaké dva hochy sedící u zdi na zemi. Jeden se po mně chvíli díval a pak tomu druhému povídá: Vole, už nechlastejme. Vidím Ježíše!“ Ani se tomu nezasmál. Problém s oknem, či spíše výkladní skříní v hlavě, mu to nedovolil.

Klára mi ten podivný noční příběh líčila už s úsměvem na rtech. Zdůraznila, že Jiří má čas od času problém s úplňkem. Je zkrátka trochu náměsíčný, což jí před časem potvrdila kamarádova manželka. Párkrát prý Jiřího přistihla, jak se v noci potuluje po bytě a štrachá se v zásuvkách.

Zbývá jen dodat, že Klára Jiřímu na druhý den půjčila košili čerstvě koupenou pro svého přítele, a taky pantofle. Svoje. „Ráno jsem odešla do práce a nechala ho spát. Po příchodu domů byl Jiří pryč, lednička byla jako vymetená. Zanedlouho mi telefonovala jeho manželka. Košile se jí moc líbila, manželovi prý velice sluší. Postavila mě před hotovou věc: Koupí ji ode mě,“ slyšel jsem od Kláry.

Nevěděl jsem, co na to říct. Moje mlčení přerušila Klára: „A víš, co Jiří před svým úplňkovým oknem dělal? Četl jakousi knihu o duchařině.“