CHARITA PRO POLICAJTA
Nemám rád policajty. Je to s nimi jako s doktory: jakmile člověka jednou dostanou, už ho nepustí. Doktoři kvůli nekonečné řadě nemocí, které u vás objevili, a o nichž jste dosud ani netušili, že vůbec existují. Policajti se zase neobejdou bez těch jejich pokut. Nemáte od nich pokoj, dokud vám nějakou nedají.
Jako tuhle v městečku v parku. Seděl jsem na lavičce, zíral jen tak doblba a zaregistroval policajta. Hrdě si vyšlapoval po cestičce a najednou ho cosi zaujalo v blízkém křoví. Chvilku to mlází pozoroval, pak zařval: „Stůj! Kdo tam?“ Husté větvičky se zamlely a těsně nad zemí z nich vykoukla hlava jakéhosi mladíka. Nervózně si muže v uniformě prohlížel.
„Co tam děláte?“ vypálil otázku policajt. „Souložím,“ zněla odpověď. „Jo? Souložíte? Tak to bude za sto korun,“ spokojeně konstatoval strážce parkového zákona. Než chudák mladík stačil cokoli říct, z hustého křoví se ozval anonymní, ale moc příjemný dívčí hlas: „Miláčku, co tam děláš tak dlouho? Mně je tady smutno.“
Policajt sebou překvapeně trhl. Rychle se však vzpamatoval a mladíkovu nadále vykukující hlavu si patřičně vychutnal: „Jo ták, vy jste tam dva! Tak to nebude jen za stokorunu, ale rovnou za dvě!“
Dál už jsem to sledovat nevydržel. Nešlo to. Zvedl jsem se z té své lavičky a šel pryč. Po přejítí světelné křižovatky na zelenou se za mnou ozval pronikavý hvizd. Policajt. Ukazoval na mne pendrekem, běžel za mnou a já rychle přemýšlel, co se děje. Vždyť jsem nic neudělal. Nebo ano? A co?
„Nazdar Příhodo,“ oslovil mě ten břichatý uniformovaný muž hodně zadýchaným hlasem. Vtom jsem ho poznal. Dolfík Vidlička, přezdívaný Příbor. Soused ze školní lavice na základce. Po patřičném vydýchání si začal stěžovat, jak to mají policisté těžké. Lidi je ani trochu nemilují, platy jsou nízké a plány pokut naopak hrozně vysoké.
„Neplním je. Příhodo, nemohl bys mi nějak pomoct?“ zažadonil Dolfík a nasadil výraz, jenž mi připomněl naše společné lumpárny ve škole. „To víš, že jo,“ řekl jsem mu. Jakmile na semaforu zasvítila červená, vkročil jsem na zebru pro chodce. Za mnou se ozval pronikavý hvizd píšťalky.
Poslušně jsem se otočil, sáhl do kapsy a s peněženkou v ruce se vydal vstříc spravedlivému potrestání za svůj přestupek.
Žádné komentáře:
Okomentovat