V mém už poměrně dlouhém životě se mi zdály nejrůznější sny. Veselé, smutné, barevné, černobílé, inspirativní i takové, na které by člověk nejraději okamžitě zapomněl. Tento však byl něčím výjimečný. Hodně výjimečný.
Moje dosavadní noční snění se zatím dalo pokaždé něčím vysvětlit. Buď navazovalo na to, co jsem někdy prožil, nebo se odráželo od toho, co jsem nosil někde hluboko v hlavě a podvědomě na to myslel. Jenže tohle do té mé dosavadní životní snotéky ani trochu nezapadalo.
O co že vlastně šlo? Jakýsi starý koráb se konečně vymanil z prudké bouře. Moře se uklidnilo, kocábka se jen tak kolébala na mírných vlnách. U jednoho ze stožárů byl přivázaný námořník a čekal na vykonání trestu za svůj skutek. Jaký, to nevím. Možná odmítl drhnout palubu, možná se snažil na lodi organizovat nějakou rebelii.
Přicházel kapitán Modrovous, dva kroky za ním kráčel první lodní důstojník Bezvous. Kapitán dal pokyn Rudovousovi, jednomu z potetovaných, svalnatých námořníků. Ten se radostně chopil devítiocasé kočky a začal přivázaného hříšníka nemilosrdně bičovat. Nikoli po zádech. Zepředu.
Rány jsem nepočítal, ale bylo jich požehnaně. Potrestaný kupodivu nekřičel. Dokonce nevykřikl ani jednou. Jen se hrdě díval před sebe, jako by se všem ostatním vysmíval. Koráb se dál pohupoval na mořských vlnách, slyšet bylo jen šumění vody a svist koččiných devíti ocasů, dopadajících na zkrvavené námořníkovo tělo.
Byl to skutečně zvláštní sen, po němž následovala ranní realita. V ní hrála jednu z rolí taky kočka. Tentokrát jednoocasá, černobílá. Seděla vedle mé postele, hlasitě a vytrvale mňoukala. Dožadovala se své kočičí snídaně.
Žádné komentáře:
Okomentovat